Proč by ovdovělá britská uklízečka nemohla toužit po šatech od Diora?... Zeptal se mě oficiální tiskopis k promítání, usedl jsem tedy do křesla a s naprosto nulovým očekáváním se nechal unášet poměrně jednoduchým a v mnoha ohledech kýčovitým vyprávěním. A byť jsem podobných snímků už viděl miliony, zde jsem na konci nelitoval jediné minuty zhlédnutí.
Jistě každý z vás zná pohádku o Zlatovlásce, za kterou se vydává bezelstný a přátelský Jiřík, jenž na své dobrodružné cestě pomůže rybce, mravencům, ptáčatům a mouše, ti mu pak na oplátku pomáhají ve chvíli, kdy on sám to nejvíce potřebuje. Jiřík díky své dobrosrdečnosti všechny překážky s pomocí těchto přátel zvládne, vezme si princeznu a spolu žijí šťastně až do smrti.
Příběh paní Harrisové je v podstatě poválečná variace téhož příběhu, akorát namísto princezny tu máme šaty od Diora, které ani nakonec nejsou tím pravým cílem, a namísto zástupců fauny tu jsou skuteční lidé.
Stejně jako ve správné pohádce, i zde máme od první vteřiny u každé postavy jasné, zda je dobrá či zlá a jaký osud ji pravděpodobně čeká. Tihle dva se do sebe nakonec zamilují, tahle bohatá dáma doplatí na svoje povyšování se nad ostatními, tahle postava zase nakonec získá svoje vytoužené cokoliv... zkrátka, nečekejte od filmu žádné překvapení, žádné mrazivé drama se ždímáním kapesníků, ani úžasnou komedii, při které se budete válet pod sedačkou. Jde o slušně natočený příběh o snech, které se plní díky odvaze a tak trochu i drzosti udělat ve správnou chvíli správné rozhodnutí. Samozřejmě nesmí chybět ani přísně pohádkové chování všech postav, kterým stačí říct i mnoha letech zajetých kolejí - Udělej něco jinak a teď hned! - a ony to udělají, protože se správně rozčílíte nebo usmějete.
Předvídatelný a místy přeslazený příběh o postarší uklízečce, která za poslední peníze odletí do Paříže, kde pozná svoji hodnotu a díky tomu se dokáže i znovu zamilovat, a to nejen do sebe. A víte co? Já si ho docela užil. Proč?
Velkou zásluhu na tom má představitelka hlavní role - Lesley Manville - jíž jsem věřil každou emoci, každý úsměv i slzu, každý typicky anglický vtip z ní vychází přirozeně a skutečně pobaví. Takhle skvěle zahranou uklízečku, jdoucí za svým snem, jsem neviděl už hodně dlouho. Obstojní jsou ale i její herečtí kolegové. Kupříkladu jsem si moc užíval bookmakera v podání Jasona Isaacse, jenž paní Harrisovou tajně miluje, Alba Baptista je, jakožto přední modelka pracující pro Dior, skutečně pohádkově nádherná, sympatický je i Diorův účetní v podání Lucase Brava.
Nebudu vyjmenovávat všechny, stačí poznamenat, že každý ví, co má hrát a více či méně kvalitně se toho ujal. Ale Anthony Fabian, režisér a scénárista v jednom, si své dílo dobře pohlídal a natočil sice stokrát viděné, ale udělal to moc pěkně. Čímž se dostávám ke dvěma důležitým aspektům snímku, což je vizuál a hudební doprovod.
Vizuální stránka, jak asi vidíte na obrázcích či v traileru, je krásně digitálně čistá práce, upravená pro potřeby žánru. Šaty se úžasně třpytí, stejně tak noční Paříž svítí magicky do noci, podzim je sytě barevný a i přes stávku popelářů je špinavá Francie stejně nádherná, jako by se nic nedělo.
Hudba je velmi povedená a vždy dokáže uspokojivě doplnit aktuální děj. Některé melodie mi dokonce zní v hlavě doteď, což osobně považuji za úspěch, neboť soundtrack si u podobných filmů většinou nedokážu ani vybavit.
Shrnutí
Je pravdou, že bez přítomnosti Lesley Manville by snímek nedosahoval takových „kvalit“, avšak ona tam je, za což si lidé z castingu zaslouží pochvalu. Nejde v žádném případě o revoluční snímek v žánru, ani jím určitě nechtěl být, jde o čistě příjemně převedenou knihu na stříbrné plátno. Atmosféra přelomu 50. a 60. let tomu navíc dodává moc pěkný retro feeling a bylo fajn se aspoň na tu chvíli ponořit do časů, kdy se svět těšil z nabyté svobody a míru.
Film jistě nedostane vysoce nadprůměrná hodnocení, ono popravdě ani není moc za co, avšak osobně si dokážu představit, že se na něj jednou za pár let podívám, a to ve chvíli, kdy se budu chtít podívat na něco nenáročného, laskavého a se špetkou zvláštního kouzla, který tenhle film má.
Hodnocení - 70 %
Autor recenze - Michal Černý
V blízké budoucnosti vypukne občanská válka mezi autoritářskou vládou Spojených států a různými secesionistickými hnutími. Známý válečný fotograf Lee Smith zachrání začínající fotoreportérku Jessie před sebevražedným bombovým útokem v New Yorku. Tím začíná celý příběh, který je... o čem vlastně příběh je? Jedná se o politické vyjádření,...
S klepajícími se prsty datluji tyto dojmy ihned po novinářské projekci. Pokračování filmu, který označuji za jedno z předních sci-fi dékady, byť ne každý se mnou souhlasí. Pomalé tempo leckoho odradí, leckdo namítne, že je Duna nabubřelá a působí jako velký trailer na pokračování. Jaké jsou tedy moje pocity ze dvojky?
Je to už nějaký ten pátek, kdy Bohemian Rhapsody roztrhlo pytel s novou vlnou mainstreamových filmů o slavných hudebních legendách. Ke Queenům se přidal Eltonův Rocketman, Whitney Houston s I Wanna Dance With Somebody, zanedlouho se k nim přidá Michael Jackson... A to zdaleka nebude vše.
Dokumentární filmy podle velmi silných skutečných událostí to mají často u diváků o něco jednodušší. Příběh Nicholase Wintona v tomhle ohledu není výjimkou. Ačkoliv má totiž samotné zpracování určité nedostatky, výsledný zážitek je natolik emotivní, že je zvládá z velké části přebít.
