Jeden život: Když silný námět zachraňuje jinak neuspokojivé zpracování

Dokumentární filmy podle velmi silných skutečných událostí to mají často u diváků o něco jednodušší. Příběh Nicholase Wintona v tomhle ohledu není výjimkou. Ačkoliv má totiž samotné zpracování určité nedostatky, výsledný zážitek je natolik emotivní, že je zvládá z velké části přebít.

Nicholas Winton byl britský makléř a humanitární pracovník, který se výrazně zapsal do dějin tehdejšího Československa. Během nacistické okupace totiž z našeho území zachránil 669 převážně židovských dětí, kterým zajistil umístění do pěstounských rodin ve své zemi. Uznání za jeho obdivuhodný čin se mu dostalo až o několik desítek let později a od té doby se jeho příběh dočkal několika filmových adaptací. Nejnovější zpracování s podtitulem Jeden život sází především na legendárního Anthonyho Hopkinse a snaží se být víceméně tradičním dojemným snímkem podle skutečné události.

V úvodu sledujeme už staršího Wintona, který v rámci úklidu své kanceláře narazí na starou brašnu, kde má dokumenty ze záchranné akce v Československu. Od toho momentu se pravidelně prolínají vzpomínkové pasáže s těmi ze současnosti. Takřka osmdesátiletý Winton se snaží svůj „archiv“ předat dál a mezitím vidíme, jak jako mladík poprvé přijel do Prahy a při pohledu na otřesné podmínky uprchlíků ze Sudet chtěl alespoň těm nejmladším z nich pomoct.

Film bohužel slouží spíš jako velmi stručný přehled událostí, než že by dokázal jít do větší hloubky. O samotném Wintonovi se toho příliš nedozvíme. Jeho činy jsou sice záslužné, ale v rámci samotného filmu působí tak trochu z ničeho. Jeho rodinné pozadí se zmíní pouze letmo, ačkoliv ho z velké části formovalo. Stejně tak podivně je vykreslená jeho snaha po padesáti letech najednou o akci v Československu informovat širší veřejnost. Tvůrci se třeba nijak nezaobírají tím, proč tak neučinil dřív, přitom by k tomu stačilo pár dialogů.

Jenže těch celkově ve filmu není příliš, kvůli čemuž pak především pasáže z minulosti působí dost uspěchaně. Kromě Wintona je opravdu těžké si kohokoliv z dalších aktérů zapamatovat, protože jednoduše nemají skoro žádný prostor. Úplně jim nepomáhá ani to, že herecké výkony některých zúčastněných působí skoro až strojeně. Třeba kontrast mezi mladým Wintonem a tím starším, v podání zmíněného Hopkinse, je až propastný.

Tyhle problémy se pak odráží v tom, že snímek příliš dobře nezvládá budovat napětí, protože se vše děje strašně rychle a herci nedokáží naplno prodat naléhavost i náročnost celé situace. Snímek je například relativně kritický k tehdejšímu postoji Británie, která nebyla přijetí uprchlíků příliš nakloněná, ale tenhle zádrhel se nakonec vyřeší jedním rozhovorem se vstřícným úředníkem a dál se nerozebírá.

Můžu tady kritizovat určitou přímočarost či nedostatečnou komplexnost, ale co naplat, když klíčové momenty i tak zvládají vyvolat přesně ty emoce, které by měly. Tvůrci je sice nebudují tak pečlivě, ale první příjezd dětí do Británie, či sekvence z pořadu That's life, zvládají emočně naprosto odrovnat. Divák si totiž v tu chvíli naplno uvědomí význam Wintonova činu a díky tomu najednou přestane řešit čistě filmařské kvality.

Shrnutí:

Ačkoliv recenze může vyznívat spíš negativně, celkový dojem z filmu je rozhodně pozitivní, i když tomu opravdu napomáhá především silný námět. Potenciál byl rozhodně větší, ale jako člověk, který o Wintonovi doteď prakticky nevěděl, považuji Jeden život za obstojné představení velkého hrdiny. A pokud o něm už něco víte, stejně se můžete alespoň nechat dojmout.

Autor recenze – Steven47