Kina po relativně dlouhé době podléhají náletu nadšených diváků, protože do nich dnešním dnem oficiálně vtrhl Barbenheimer! Jak to dopadlo s ujetější polovinou tohoto letního filmového nářezu?
Barbie je definicí pojmu guilty pleasure. Splňuje totiž všechny předpoklady pro to, aby si divák podobný typ filmu absolutně bez jakýchkoliv výčitek užil. Je svěží, odvázaná a absolutně mimo mé chápání.
Měl jsem trochu obavu, že s příchodem reálného světa a korporátních cápků od Mattelu přijde brutální propad kvality, jenže... Ono se to nestalo. Will Ferrell a jeho banda nýmandů v oblecích do celého konceptu parádně zapadají a udržují Barbie přesně tak hravou, jak si zaslouží. A vůbec nezáleží na tom, jestli zrovna křepčíte v Barbielandu, nebo pohazujete hřívou v epické realitě patriarchátu, kde vládnou koně (jestli v tom chce někdo hledat politickou agitku, tak ji najde - jen to tady skvěle funguje na obě strany).
Jasně, Barbie obsahuje dost nefunkční ,,matka/dcera" linku, ale ten zbytek je brutální nářez. Kreativní růžová apokalypsa, která skvěle pracuje s jednotlivými motivy a dokáže vás upřímně rozesmát. Už ani nepamatuji, kdy naposledy jsem seděl v kině, kde by všichni jeli na stejné vlně ujetosti a hekali nad každým druhým bizárem. Pecka - miluji to. Barbenheimer je ultimátní zážitek.
Barbie je nejenom lepší, než jsem čekal, ale i lepší, než jsem se odvážil doufat. Od začátku do konce jsem měl na rtech přiblblý úsměv, který pravidelně narušovaly záchvaty smíchu. Pořád jsem čekal, kdy se tempo zadrhne či zpomalí, ale ono ne. Čekal jsem i na moment, kdy to začne působit trapně či až moc nuceně, ale také nic.
Jistě, leckdo si v tom najde třeba feministickou propagandu, ačkoliv se ve skutečnosti jedná o naprosto geniální sociální komentář, který kope na všechny strany stejně a může urazit pouze ty, kteří se do toho pomyslného zrcadla zkrátka nechtějí podívat. Práce s motivy stereotypizace či (ne)dokonalosti jedince je prostě skvělá. Celé to funguje i díky perfektnímu obsazení, kdy ani nevím, koho chválit dřív.
Ryan Gosling jako Ken nicméně nad všemi vyčnívá a jeho první setkání s patriarchátem či vlastní píseň jsou jedněmi z nejlepších momentů snímku. Atmosféře pomáhá i stylizace, od kostýmů, přes kulisy až po barevnou paletu, která působí stejně unikátně jako film samotný. Bezchybné to není, i humor mě občasně minul a linka matky s dcerou působí nedotaženě. Kdybych se v tom více vrtal, možná bych hodnocení snížil, což však nechci, protože jsem se bavil jako už dlouho ne.
Od čtvrtých Postradatelných jsem neočekával vůbec nic. Měl jsem zrovna den volna, takže mi kino přišlo vhod, a stejně tak i mozkový relax v podobě nenáročného akčního filmu. A i přesto, že mi bylo jaksi jedno, co uvidím, jsem odcházel ze sálu s pocitem, že ty necelé dvě hodiny šly strávit mnohem zajímavějším způsobem a tak trochu jsem své...
Jak autor hororových mang dokáže svým čtenářům podat nehororový příběh o roztomilých kočkách? Pakliže jste už někdy slyšeli například o titulech Ryby– Útok z hlubin, Tomie, Spirála, nebo Balónky oběšenců od známého a obdivovaného mistra horrorových mang Džundžiho Itóa, pak si jistě říkáte to samé.
Když se v roce 2019 na streamovací platformě MALL.TV objevil osmidílný seriál #martyisdead, jednalo se o velmi příjemné české překvapení. Skvělé herecké výkony, aktuální téma, zvolený formát, napětí při postupném odhalování pravdy... dostali jsme prostě parádní mix výše uvedeného a dalších detailů. A tak není divu, že se (byť po 4 letech) zrodila...