Kina po relativně dlouhé době podléhají náletu nadšených diváků, protože do nich dnešním dnem oficiálně vtrhl Barbenheimer! Jak to dopadlo s ujetější polovinou tohoto letního filmového nářezu?
Barbie je definicí pojmu guilty pleasure. Splňuje totiž všechny předpoklady pro to, aby si divák podobný typ filmu absolutně bez jakýchkoliv výčitek užil. Je svěží, odvázaná a absolutně mimo mé chápání.
Měl jsem trochu obavu, že s příchodem reálného světa a korporátních cápků od Mattelu přijde brutální propad kvality, jenže... Ono se to nestalo. Will Ferrell a jeho banda nýmandů v oblecích do celého konceptu parádně zapadají a udržují Barbie přesně tak hravou, jak si zaslouží. A vůbec nezáleží na tom, jestli zrovna křepčíte v Barbielandu, nebo pohazujete hřívou v epické realitě patriarchátu, kde vládnou koně (jestli v tom chce někdo hledat politickou agitku, tak ji najde - jen to tady skvěle funguje na obě strany).
Jasně, Barbie obsahuje dost nefunkční ,,matka/dcera" linku, ale ten zbytek je brutální nářez. Kreativní růžová apokalypsa, která skvěle pracuje s jednotlivými motivy a dokáže vás upřímně rozesmát. Už ani nepamatuji, kdy naposledy jsem seděl v kině, kde by všichni jeli na stejné vlně ujetosti a hekali nad každým druhým bizárem. Pecka - miluji to. Barbenheimer je ultimátní zážitek.
Barbie je nejenom lepší, než jsem čekal, ale i lepší, než jsem se odvážil doufat. Od začátku do konce jsem měl na rtech přiblblý úsměv, který pravidelně narušovaly záchvaty smíchu. Pořád jsem čekal, kdy se tempo zadrhne či zpomalí, ale ono ne. Čekal jsem i na moment, kdy to začne působit trapně či až moc nuceně, ale také nic.
Jistě, leckdo si v tom najde třeba feministickou propagandu, ačkoliv se ve skutečnosti jedná o naprosto geniální sociální komentář, který kope na všechny strany stejně a může urazit pouze ty, kteří se do toho pomyslného zrcadla zkrátka nechtějí podívat. Práce s motivy stereotypizace či (ne)dokonalosti jedince je prostě skvělá. Celé to funguje i díky perfektnímu obsazení, kdy ani nevím, koho chválit dřív.
Ryan Gosling jako Ken nicméně nad všemi vyčnívá a jeho první setkání s patriarchátem či vlastní píseň jsou jedněmi z nejlepších momentů snímku. Atmosféře pomáhá i stylizace, od kostýmů, přes kulisy až po barevnou paletu, která působí stejně unikátně jako film samotný. Bezchybné to není, i humor mě občasně minul a linka matky s dcerou působí nedotaženě. Kdybych se v tom více vrtal, možná bych hodnocení snížil, což však nechci, protože jsem se bavil jako už dlouho ne.
Dva současní oscaroví velikáni, sympaťáci a krasavci v jednom, spolu s režisérem, který má na svědomí prvního Johna Wicka, druhého Deadpoola, anebo Bullet Train. To snad ani nemůže dopadnout špatně, ne? Jak už se u nás pomalu stává zvykem, podíváme se na nejnovější kino pecku očima Wadea a Stevena, kteří vám snad pomohou se rozhodnout, zda jít na ...
V blízké budoucnosti vypukne občanská válka mezi autoritářskou vládou Spojených států a různými secesionistickými hnutími. Známý válečný fotograf Lee Smith zachrání začínající fotoreportérku Jessie před sebevražedným bombovým útokem v New Yorku. Tím začíná celý příběh, který je... o čem vlastně příběh je? Jedná se o politické vyjádření,...
S klepajícími se prsty datluji tyto dojmy ihned po novinářské projekci. Pokračování filmu, který označuji za jedno z předních sci-fi dékady, byť ne každý se mnou souhlasí. Pomalé tempo leckoho odradí, leckdo namítne, že je Duna nabubřelá a působí jako velký trailer na pokračování. Jaké jsou tedy moje pocity ze dvojky?