Zkáza Jezerní kotliny - Dá se kvalitně navázat na Foglarovo dílo?

Popravdě, tohle je jedna z nejtěžších recenzí, jakou jsem kdy psal. Zejména je to z toho důvodu, že většinová reakce na přímé pokračování jednoho z nejlepších Foglarových románů  je veskrze pozitivní, zatímco já budu spíše... no řekněme ne tak nadšený. Jak podle mě dopadlo první oficiální pokračování jedné z jeho knih?

„Ludva s Pavlem dál chodí do své milované Jezerní kotliny a nosí do města lékárníkovi vzácný šafrán. Občas však mají pocit, že je někdo sleduje. Při jedné z výprav objeví jeskyni a v ní něco, co vyvolá mnoho otázek. Kdo je tajemný Havran? Kdo podepisuje zlověstné dopisy jménem mrtvého Derneta? A skrývá Jezerní kotlina něco ještě cennějšího než šafrán? Dobrodružný příběh v tradici Jaroslava Foglara,“ říká nám anotace knihy a na první dobrou tento popis zaujme. Chata v Jezerní kotlině je krásný příběh o poctivém chlapeckém přátelství a i když je v podstatě uzavřený, našlo se tam pár věcí, které by stálo za to více prozkoumat. Což se v této knize z části stalo a poměrně dobře.

Když hned na počátku zůstanu u chvály, jedna z věcí, která mě potěšila je fakt, že autor Petr Hugo Šlik zvolil jiný styl psaní, než kterým píše své jiné knihy (četl jsem Ztracený na Nevděku a zběžně prolistoval ostatní), což mě osobně dost vyhovuje, neboť jeho běžný písemný projev mi ne úplně sedl. Na několika místech dokonce v knize vystihl typický Foglarův popisný styl lokací a atmosféry, což jsem v podstatě vůbec nečekal a ani to, že se o takovou věc autor pokusí. Přeci jen, napodobit Foglara, i když máte jeho dílo nastudované skrz na skrz, je velmi těžká záležitost. 

Co taky cením je vlastně odvaha navázat přímo na Foglarův román, ale nedokážu si představit situaci, kdy vám to někdo nabídne a vy odmítnete. Každopádně smekám před tím, že pan Šlik se toho nebál a na výsledku je znát, že se velmi snažil nezklamat znalce a zároveň příběh přiblížit současnému publiku. Stejně tak se mi líbilo větší zapojení dospělé části populace a různé proměny okolního světa, což mi naopak u foglarovek chybělo. 

Tím ovšem moje nadšení pomalu končí.

Z příběhu nechci prozrazovat vůbec nic, proto to vezmu stručně. První polovinou knihy jsem se velmi těžce prokousával. Nevím proč, ale nešlo se mi do příběhu ponořit a užívat si ho tak, abych se těšil na další stránku. Dokonce jsem se do půlky dostal asi až po třech dnech, co jsem začal číst, což se mi nikdy předtím u Foglara nestalo. Poté se to zlomilo a dokonce jsem i párkrát přistihl, že nedokážu od písmenek odlepit zrak. V takových chvílích jsem byl rád, že můžu spolu s chlapci opět prožívat jejich dobrodružství. 

Nicméně tahle vlna mě pak zase na nějaký čas opustila a přišla opět až u konce, kdy je děj na foglarovky až nezvykle akční a netypicky dramatický. To se mi popravdě taky celkem líbilo, neboť tyto nezvyklé a nečekané změny oproti originálu mám celkem rád, a to jak u knih, tak i u filmů a seriálů. Zkrátka se mi líbí, když celkem chytře autor, který přebírá něčí dílo, do pokračování zakomponuje své nápady, které některé charaktery či myšlenky posouvá na jinou úroveň. Což se mírně podařilo. 

Některé části příběhu mi ale zase nesedly a chlapci a jejich chování na mě nepůsobilo tak, jako kdyby zestárli o jeden rok, ale aspoň o pět. Jejich vzájemné pouto není tak jiskřivé a plné energie jako v Chatě a chemie mezi postavami, a to i ve vztahu k těm „zlým“ charakterům na mě tolik nefungovala. 

Ohledně konce, kterému někteří vyčítají přílišnou ekologickou agitku. Mně to popravdě nepřišlo tak hrozné, jak to někteří vykreslují a chápu, že autor chtěl nalézt téma, které stejně jako v Chatě (což bylo kouření) bude viditelné na „první dobrou“ a bude se o něm diskutovat. Zároveň ale bude moderním čtenářům jasně pochopitelné a poukazující na téma, které znají dnešní mladší generace. Jen si ale nejsem jistý, že byla použita správná forma vystavění příběhu až k tomuto bodu a na mě samotného to působilo jako ekologická Deus ex Machina, tedy celou knihu se řeší úplně něco jiného a a najednou na konci přichází jakási výzva/poučení/varování, aniž by na to byl čtenář jakkoliv připraven. Asi jako když si uprostřed hodiny češtiny stoupnete na lavici a zakřičíte - E se rovná MC na druhou!

Někdo s vámi nebude souhlasit, jiný se zamyslí a další vás podpoří, to ale nemění nic na tom, že je to jaksi mimo téma hodiny. Chápu autorovu snahu, na druhé straně to ale chtělo možná jen šikovnější přístup. 

Nakonec tu máme ilustrace, tolik důležité pro foglarovky. Tady si úplně nejsem jistý jak reagovat, ale spolehlivě mohu říct, že jde spíše o krok zpět. Samy o sobě jsou docela fajn, ale něco na nich prostě nesedí. Jednak jsou prezentovány jako pocta původnímu ilustrátorovi Chaty Zděňku Burianovi, což ale není podle mého míjí účinkem. Autorka ilustrací zkrátka překreslila některá jeho díla po svém, což není nutně špatně, ovšem zvolený styl se mi ke knize moc nehodí. Zakreslené výjevy, zachycující děj v knize, navíc neukazují to, co se v knize děje doopravdy. Chlapci navíc nevypadají na svých 12/13 let, či kolik jim je, ale pomalu jako dospělí jedinci vysokoškolského typu. Samozřejmě ne všechny obrázky jsou úplně mimo, líbí se mi kupříkladu ty, kde je zachycena krajina, lomy či město, ale jakmile dojde na postavy a výňatky z příběhu, je to za mne celkem promrhaná příležitost, jak pozvednout samotný příběh, aby dokázal připoutat čtenáře mnohem rázněji.

Navíc mi trochu vadí barevná jednotvárnost, když už je ilustrace barevná. Kupříkladu stejně jako v novém zpracování Hochů od Bobří řeky, kde je na můj vkus až moc zelené barvy, byť čtenáři dojde, proč to tak je. Zkrátka, za mě se ilustrace ke knize příliš nepovedly, což je ohromná škoda, protože jde přeci jen o vůbec první pokračování Foglarova románu psané jiným autorem. Když nepočítáme komiksové Rychlé šípy. Tohle mělo projít vícero nezávislýma očima.

Když to celé shrnu, jsem opravdu na vážkách, jak k hodnocení přistoupit. Na jedné straně tu je ohromná spousta práce ze strany autorů. Pan Šlik si psaní pokračování Chaty vybral záměrně, neboť je pro něj tou nejlepší Foglarovou knihou a ta snaha o to nezklamat věrné a zapřisáhlé foglarovce je znát. Příběh je umně protkaný lehce foglarovským stylem, ale zároveň je srozumitelný i pro dnešní čtenáře, kteří třeba jeh dílo neznají a dokonce ani nečetli Chatu. Děj první knihy je celkem dobře objasněn v postupu vyprávěním. Na druhé straně mi tu ovšem chybí to nepopsatelné kouzlo, které dokázal Foglar do svých příběhů vetknout. Něco, co vás nutí k opakovanému čtení, jistá mnohorozměrnost, kdy pokaždé můžete objevit něco nového s tím, jak se mění i vaše zkušenosti v životě. Zkázu jsem dočetl, ale nemám z ní žádné bonusové emoce, nešrotuje mi v hlavě žádná její část a úplně popravdě, ačkoliv proti Zkáze nic drastického nemám, bych byl asi raději, kdyby zůstal příběh Ludvy a Pavla zakončen na stránkách původní knihy. 

Hodnocení - 60 %

Autor recenze - Michal Černý

Nakladatelství - Albatros
Autor - Petr Hugo Šlik
Ilustrace - Tereza Marianová
Rok vydání - 2021