Zero etc. - Lze představení tohoto druhu vůbec pochopit?

06.04.2022

Tyto „krátkometrážní“ filosofické projekty typu Zero etc. většinou končí dvěma cestami. Buď si autor zvolí jedno téma a v neúprosném termínu jej rozebírá ze všech (ne)možných stran, či si naopak vezme na paškál těch témat několik a více či méně propojené je spolu s podnětnými, avšak ne zrovna jednoduše (zdali vůbec) zodpověditelnými otázkami, je nahrne do hlav nic netušících diváků.

Ať si autor zvolí první či druhou cestu, výsledek je v podstatě stejný - zmatek

Ten zmatek nemusí být myšlen nutně negativně. Vždyť taková existenciálně laděná díla mají za cíl diváky nahlodat, vyvést je z komfortní zóny a nechat je přemýšlet nejen o svém životě. Každopádně pojí s tím i další věc, kterou mnohdy nikdo předem nedomýšlí. A tou je umělecký záměr. Vždy se totiž najde aspoň jedna myšlenka, kterou by rád autor vyzdvihl a chtěl by, aby s lidmi rezonovala. Jak moc je to ale proveditelné ve chvíli, kdy v sobě představení nese tak moc vrstev, že už ani nejste schopni rozeznat co je improvizace, co je nacvičené a co by vůbec ta hlavní myšlenka měla být? A je to vůbec důležité? A co dělat ve chvíli, kdy se do toho ještě navíc vloží výrazový tanec, kdy je namísto slov myšlenka vyjádřena tancem - pohybem? Lze vůbec na tyto otázky uspokojivě podat odpověď?

Abych se přiznal, pohybové divadlo je pro mně naprostou záhadou, nikdy dříve jsem na ničem podobném nebyl, neznám autorku, nevím nic o jeho technikách, výukových metodách, poučkách a principech. Jednoduše řečeno, filosoficky vzato ze samotné hry, začal jsem od úplného začátku, z ničeho, z bodu nula.

Upřímně ani nevím, jak vůbec tuto recenzi pojmout. Ona to ani úplně recenze být nemůže, neboť jde o ještě více subjektivní hodnocení, než bývá u klasického divadelního představení, filmu či knihy. Obdobné divadelní experimenty jsou totiž záludné v tom, jak jsem se snažil v úvodním slovu naznačit, že prakticky nejdou uchopit nijak obecně a úplně každý si z nich vezme kompletně něco jiného. Do takových her si každý z nás promítne svoje zkušenosti, bolesti, radosti, životní ztráty i nálezy, a také kousky svých momentů, kdy se zamýšlel nad během vesmíru. 

Ať ale narazím na jakékoliv dílo takového druhu, vždy mám s ním jeden malý osobní problém. Autoři tak nějak zapomínají na to, že ty největší „transformační okamžiky“ se nedějí ihned, nejsou to nejrůznější změti psychedelických obrazů, zvuků a milionů nahodilých myšlenek během několika málo minut. Nejsou to vrstvy zmatku a chaosu navršené na jednu zoufalou hromadu smutku a zoufalosti s osvíceným momentem uvědomění.

Naše životy mění úplně obyčejné události, jejichž dosah si buď uvědomíme hned záhy, dojdou nám později, anebo se nad nimi jednou a krátce a pozastavíme, nicméně nezmění se vůbec nic. 

Teď už ale k samotnému dílu.

Samotný úvod je velmi zajímavý a poutavý, neboť je nám mužským protagonistou - Lukáš Karásek - oznámena přednáška na téma kolaps, konec světa, apokalypsa, a to z úst ženské protagonistky - Cécile Da Costa. Lukášův hlas na mě působil velmi příjemně a zároveň to byl on, kdo se po celou dobu staral (chtěně či ne?) hlavním zdrojem vtipných situací. Samozřejmě, jak pro koho. 

Úvodní sekvence, kdy se musí několikrát opakovat úvod přednášky, je velmi zvláštně přitahující a neustále jsem přemýšlel, co se to zatraceně děje. Kromě skvělé dcery Cécile - Thelma Anouk Da Costa - která neustále vyrušuje házením kuliček, anebo vlastním projevem na mikrofon v podobě prohlášení, že se nudí a otázkou, jakou barvu očí mají chobotnice, se dále zhruba každé tři minuty ozývá dosti nepříjemný tón, završený tmou a projekcí barevné kuličky na plátně, jež se rozprskne v jakousi změť čar, z nichž následně povstane symbol nejvíce připomínající runu Hagal. Ta symbolizuje krupobití a zvrat v životě. V jistě symbolice představení by se dala snad označit i jako zrod něčeho nového, zrod nového vesmíru

Toto se opakuje asi pětkrát, čímž se dostaneme do druhé třetiny dramatu. Přibývá skleněných kuliček a hlavně otázek malé Thelmy, jež se kromě očí chobotnice ptá kupř. na to, zda až vyroste, budou v oceánech ještě ryby, co si máma vyprávěla s tátou, anebo zda roboti umí předčítat pohádky (snad jsem rozuměl správně). Zkrátka, taková změť různých všetečných dětských otázek, nad kterými se často dospělí musí složitě zamyslet, anebo neumí vůbec odpovědět. 

Zhruba v polovině představení jsem přišel na to, že aspoň pro mě je ústředním motivem neuchopitelnost budoucnosti, se kterou se setkává každý z nás, když je malý. Prostor, ve kterém se střetává svět dětské fantazie, naivity, čistoty, svobody a nekonečna možných budoucností se světem dospělé neurózy, netrpělivosti, jediné možné nevyhnutelné reality a strachu. Děti svými přímými dotazy bez příkras často dokáží dospělého přivést do rozpaků, rozplakat ho či upřímně rozesmát, což je pro mnohé dost děsivá představa.

Ten malý človíček mě dokáže pouhými slovy „rozsekat na kousíčky“? Tak to ne!

Druhou polovinu představení jsem si tak jen z různých projevů a detailů potvrzoval tuto svoji domněnku a soustředil se hlavně na jednu otázku. Co proboha znamenají ty skleněné kuličky, kterých je tu stále čím dál víc? Zmizel otravný tón, zmizela kulička z projekčního plátna, po němž se potulují obrazce a atmosféra na jevišti „zhoustla“.

Otázky malé Thelmy na dospělé působí dosti drasticky, přibývá výrazového tance, který svědčí o kolapsu, o němž byla řeč na začátku, o změně pohledu na svět, o přemýšlení. 

Nakonec dochází k vyústění, které není nikterak překvapivé, ale na druhé straně končí tak, jak v podstatě začalo celé vyprávění. V prázdnu, v nicotě, v tichu a v osamělosti s vlastními myšlenkami. Tedy, ticho je v sále, v hlavě probíhá velký třesk otázek.

Jako první, co mě zaujalo po konci potlesku, bylo vyjádření slečny za mnou, která se svěřila svému doprovodu, že vůbec netuší, o co tam šlo. A já jí naprosto rozumím. I když jsem si vytahal v jednotlivých momentech určitá poselství a podněty, v podstatě taky netuším, o co tam šlo. Cécile si totiž vybrala tu druhou z forem, o kterých jsme se bavili na začátku. Mnoho filosofie v krátkém úseku času. Někdy totiž, když člověk dostane přespříliš informací najednou, nedokáže si vybrat ani jednu z nich a je více zmatený než uspokojený. Což možná byl i případ slečny, byť z jejího tónu bylo trochu poznat, že i tak se jí divadlo vlastně líbilo.

V několika momentech bylo totiž veselé, v jiných zase existenciálně zádumčivé, což vyvolává silné emoce, a to na lidi zkrátka platí. Diváci di totiž nejvíce pamatují emoce. A čím silnější, tím lepší je dojem v retrospektivním hodnocení. Mě až skoro dojal moment, kdy Cécile s Thelmou zpívají jakýsi francouzský song, a bylo mi přitom úplně jedno, co se zrovna odehrává fyzicky na jevišti. Já byl zaměřený čistě a pouze na jejich zpěv, a to mi úplně stačilo. A vůbec by mi stačilo, kdyby celé představení jen zpívaly a u toho pohybem vyjádřily vše podstatné. A jinému by zase stačil pohled na plátno s barevnou kuličkou, jinému zase přednáška o kolapsu, dalšímu zase symbolika padajících pírek, či západ slunce...

A co zatraceně znamenají ty kuličky!?

Jelikož jsem přijel vlakem, jenž mi měl jet zpátky až za hodinu, měl jsem dostatek času utříbit si dojmy a sesumarizovat si v hlavě, co jsem to vlastně viděl. Jenže já měl víceméně jasno. Kolovala mnou jen tahle jedna otázka. I šel jsem se projít do blízkého parku, vedle něhož jsem vyrůstal a v němž jsem strávil svá chlapecká léta na základní i střední škole. Pokaždé s jinými aktivitami samozřejmě.

A v přítmí parku, za žlutého svitu lamp a vzpomínek z dětství, mi i tohle nakonec seplo. Tedy aspoň si to myslím.

Skleněné kuličky symbolizují otázky. Otázky, které se po celý čas představení kupí, povalují se všude kolem a je jich už tolik, že jediné, co nakonec všem zbývá, je si s nimi začít hrát. A tak jsem měl namísto 45minutového zážitku nakonec dvě hodiny o čem přemýšlet a měl nakonec radost, že zdánlivě nahodilé scény nakonec zapadly do jednoho zámku. Tedy, mně zapadly a vážně by mě zajímalo, zda jsem se dobral správného řešení. Jde to vůbec?

Slovo závěrem

Jak už jsem předeslal, je ohromně složité udávat něčemu podobnému jednorázovou formu hodnocení. Těžko jakékoliv číslo vyváží všechno to, co jsem napsal a to, co zůstává jako zážitek v hlavě. Není to klasické divadelní představení, které má za úkol pobavit nebo rozplakat. Nejedná se o jednoduše zařaditelný žánr, podle něhož se na celé dílo díváte. A jak už jsem řekl, dost podstatná jsou i taneční výraziva, kterým vůbec nerozumím a mohu si u většiny asi jen instinktivně domýšlet, co v danou chvíli představují. Což je možná i cílem. 

Já sám nedokážu říct, zda jsem tu necelou hodinku užil či ne. Nenudil jsem se, ba naopak, pozorně jsem sledoval každý pohyb a snažil se pochopit i jejich vztah k hudbě, která si určitě zaslouží pochvalu a je velmi dobře, že je v pozadí i osobně přítomen člověk - Ondřej Holba - který s ní pracuje v živé interakci na jevišti.

Celému podniku jistě také dost pomáhá fakt, že Cěcile a Thelma je ve skutečnosti matka a dcera a jejich vzájemná interakce je v podstatě reálná tak maximálně, jak jen může být. Každopádně mám-li dát nějaké hodnocení, do nějž určitě promítněte každé slovo, které jsem zde napsal, pak to bude číslo vysoce nad průměrem a určitě představení doporučím každému, kdo se jen trochu o pohybové divadlo či alternativu zajímá. Jedním z poselství díla je informace, že neexistují žádné odpovědi, jen otázky. A ty budete mít určitě.


Hodnocení - 80 %


Autor recenze - Michal Černý