Vřískot 6 – Ghostface řádí v New Yorku, pokračování se ale povedlo jen napůl

13.03.2023

Loňský Vřískot byl velmi příjemným překvapením, takže šestý díl budil nemalá očekávání. Změna prostředí zněla lákavě, a tak nebyl důvod se obávat, že by se pokračování nemělo vydařit. A novinka není vůbec špatná, jenom nedokázala pomyslnou laťku zase o něco navýšit.

Vřískot je zaběhlá série, známá především svou uvědomělostí a chytrými „meta“ komentáři, díky kterým dokázal být atraktivní i loňský sequel. Nejnovější přírůstek do ságy ovšem možná trochu trpí i na malý rozestup mezi díly, protože nepřichází s dostatečně zajímavým ústředním nápadem. Náznaky hrátek s pravidly franšíz k vidění jsou, ale působí spíše na sílu a rozhodně to není tak svěží koncept. Místy se proto film zvrhává prakticky k obyčejnému slasheru, trpícímu na běžné neduhy žánru.

Sestry Samantha a Tara se po traumatickém zážitku ve Woodsboro přestěhovaly do New Yorku, aby mohly začít nanovo. Sam má problémy komukoliv důvěřovat, chodí na terapie a snaží se především za každou cenu chránit svou neopatrnou sestru, což jejich vztahu úplně neprospívá. Tyhle starosti však musí dát stranou, když se ve městě objeví nový vrah s maskou Ghostface, jenž je chce obě zabít a dokončit „rozdělanou práci“.

Jestli něco funguje stále na jedničku, pak je to hra s divákem, kdo že je vlastně oním vrahem. Podezřelých je opravdu hodně, ať už to jsou dvojčata Chad a Mindy z předchozího dílu, noví spolužáci, anebo navrátivší se Kirby Reed. Vzhledem k tomu, že snímek dává opakovaně náznaky, že za maskou může být kdokoliv, vytváří opět paranoidní atmosféru, která diváka dokonale mate. Na tom ostatně i nadále stojí velká část celkového zážitku.

Problém nastává u samotných postav, které nejsou příliš zajímavé. V minulém díle jejich interakce dokázaly zaujmout, a i díky neokoukaným tvářím byla zábava je sledovat. Když jsou však k vidění podruhé, ukazuje se, že nemají moc co nabídnout. Nováčci nebudí o mnoho lepší dojem a postavy z původních filmů nejsou ve výsledku naplno využité. Navíc jak už jsem zmiňoval, nový Vřískot není ani zdaleka tak chytrý, takže se mu hůře odpouští klišovité archetypy či nelogické chování, které tentokrát vyvolává spíše dojem křeče než brilantního tvůrčího záměru.

V čem naopak novinka svého předchůdce dokáže zastínit je hororová atmosféra. Ghostface je tentokrát více brutální a nevyzpytatelný, takže jeho hrozba je o to větší. Hned několik scén je navíc z hlediska napětí opravdu velmi dobře vystavěných. Úvodní pasáž s učitelkou filmologie je co do uvědomělosti zdaleka tím nejlepším, co snímek nabídne. Scéna v metru, kde má na Halloween polovina lidí masku vraha, poté vyvolává s každou další stanicí tíživější pocity. A ve výčtu bych mohl ještě chvíli pokračovat.

Samotné odhalení je zdařilé a dá se říct, že docela logické. Po něm však následuje závěrečný souboj, který je zbytečně přepálený a úplně z něj čiší snaha o velkolepost. Lehkou pachuť poté zanechává až zázračné přežití většiny aktérů, což je především varovný signál do budoucna. Jednou se to odpustit dá, příště už to bude větší problém.


Hodnocení

Šestý Vřískot je ve výsledku sice celkem zdařilým a řemeslně zvládnutým slasherem, kterému ale chybí typická nadstavba v podobě „meta“ komentářů. V rámci žánru nadále patří k tomu lepšímu, jsem ale přesvědčený o tom, že tvůrci mají rozhodně na víc a doufám, že to v dalším dílu potvrdí.

60 %


Autor recenze - Steven47

Nejnovější články

Přečtěte si jako první, co je nového

V blízké budoucnosti vypukne občanská válka mezi autoritářskou vládou Spojených států a různými secesionistickými hnutími. Známý válečný fotograf Lee Smith zachrání začínající fotoreportérku Jessie před sebevražedným bombovým útokem v New Yorku. Tím začíná celý příběh, který je... o čem vlastně příběh je? Jedná se o politické vyjádření,...

S klepajícími se prsty datluji tyto dojmy ihned po novinářské projekci. Pokračování filmu, který označuji za jedno z předních sci-fi dékady, byť ne každý se mnou souhlasí. Pomalé tempo leckoho odradí, leckdo namítne, že je Duna nabubřelá a působí jako velký trailer na pokračování. Jaké jsou tedy moje pocity ze dvojky?

Je to už nějaký ten pátek, kdy Bohemian Rhapsody roztrhlo pytel s novou vlnou mainstreamových filmů o slavných hudebních legendách. Ke Queenům se přidal Eltonův Rocketman, Whitney Houston s I Wanna Dance With Somebody, zanedlouho se k nim přidá Michael Jackson... A to zdaleka nebude vše.

Dokumentární filmy podle velmi silných skutečných událostí to mají často u diváků o něco jednodušší. Příběh Nicholase Wintona v tomhle ohledu není výjimkou. Ačkoliv má totiž samotné zpracování určité nedostatky, výsledný zážitek je natolik emotivní, že je zvládá z velké části přebít.