Janův podrobnější životopis jsme měli nalézt ve čtvrtém dílu stínadelských anabází (Budou se Stínadla bourat? či Kdo byl Jan Tleskač?), avšak Foglar už jej nestihl dokončit. O shrnutí Tleskačova příběhu se tedy pokusil Jaroslav Velinský ve svém románu a neoficiálním pokračování stínadelské trilogie Poslední Tajemství Jana T.
A nyní tu máme další pokus, tentokrát z pera Davida Jana Žáka. A co na to Foglar? Myslím, že by byl nejspíše spokojen.
Abych se přiznal, mně se už z principu líbí, že Foglarovo dílo dostává podobná rozšíření. Ať už se jedná o nových 33 příběhů Rychlých šípů, Zkázu Jezerní kotliny od Petra Hugo Šlika, pokračování Chaty v Jezerní kotlině, anebo třeba právě aktuální román... jsem rád, že taková díla vznikají, poněvadž to znamená, že Foglarův odkaz, jeho poselství a umění stále mezi lidmi rezonují a něco jim dokáží předat. I proto jsem k Tleskačovi přistupoval sice opatrně, ale s vědomím, že i když to nebude ono, i když se mi to nebude líbit, pořád se najde někdo, kdo chce udržet naživu postavy, které tu jsou s námi po generace a ovlivňují je, a i díky takovým aktivitám ještě další generace budou.
Jaký tedy Tleskač je?
Co tak pozoruji, největší „kritiku“ schytává první polovina knihy, kdy jsou nám předestřeny otázky a seznamujeme se s hlavními aktéry příběhu. A já souhlasím. Aspoň pro mě jsou první kapitoly psány zvláštním stylem, kdy se trošku těžkopádně nastiňuje záhady, které budeme řešit, nejde mi to moc přes oči a některé pasáže musím přelouskat vícekrát, abych vůbec pochytil styl psaní. Vůbec tomu nepomáhá neustále se šklebící Bert Komour a číst na každé stránce, jak se šklebí, je skutečně otravné a ne, nepřidává to postavě více emocí.