Od čtvrtých Postradatelných jsem neočekával vůbec nic. Měl jsem zrovna den volna, takže mi kino přišlo vhod, a stejně tak i mozkový relax v podobě nenáročného akčního filmu. A i přesto, že mi bylo jaksi jedno, co uvidím, jsem odcházel ze sálu s pocitem, že ty necelé dvě hodiny šly strávit mnohem zajímavějším způsobem a tak trochu jsem své...
Tleskač - A co na to Jaroslav Foglar?
Postava Jana Tleskače je zajímavá nejen díky tomu, jak jeho činy a odkaz rozdmýchali mnohé důležité události ve Stínadlech, ale také z hlediska podněcování fantazie u spisovatelů, kteří by chtěli zpracovat jeho život. Sám Foglar nám totiž toho neřekl mnoho. Nalezli jej prý ve dvou letech na ulici, přičemž jediné, co měl u sebe, byl podivný hlavolam ježek v kleci. Vyučil se na zámečníka, chtěl sestrojit létající kolo a zemřel pádem ze zvonice v kostele sv. Jakuba.
Kdo ale ve skutečnosti Jan T. byl? Odkud se vzal a kdo mu dal hlavolam do ruky? Kde vzal plány k sestrojení kola? Otázky, které pálí nás čtenáře o to víc, když víme, že oficiální příběh tak, jak jej zamýšlel sám Foglar, už se nikdy nedozvíme. Nezbývá nám než si tvořit historii vlastní. A proč ne, Janův téměř celý život je za velmi tmavou oponou a jak už bylo řečeno, prostor pro vlastní fantazii je velmi, velmi široký.

Janův podrobnější životopis jsme měli nalézt ve čtvrtém dílu stínadelských anabází (Budou se Stínadla bourat? či Kdo byl Jan Tleskač?), avšak Foglar už jej nestihl dokončit. O shrnutí Tleskačova příběhu se tedy pokusil Jaroslav Velinský ve svém románu a neoficiálním pokračování stínadelské trilogie Poslední Tajemství Jana T.
A nyní tu máme další pokus, tentokrát z pera Davida Jana Žáka. A co na to Foglar? Myslím, že by byl nejspíše spokojen.
Abych se přiznal, mně se už z principu líbí, že Foglarovo dílo dostává podobná rozšíření. Ať už se jedná o nových 33 příběhů Rychlých šípů, Zkázu Jezerní kotliny od Petra Hugo Šlika, pokračování Chaty v Jezerní kotlině, anebo třeba právě aktuální román... jsem rád, že taková díla vznikají, poněvadž to znamená, že Foglarův odkaz, jeho poselství a umění stále mezi lidmi rezonují a něco jim dokáží předat. I proto jsem k Tleskačovi přistupoval sice opatrně, ale s vědomím, že i když to nebude ono, i když se mi to nebude líbit, pořád se najde někdo, kdo chce udržet naživu postavy, které tu jsou s námi po generace a ovlivňují je, a i díky takovým aktivitám ještě další generace budou.
Jaký tedy Tleskač je?
Co tak pozoruji, největší „kritiku“ schytává první polovina knihy, kdy jsou nám předestřeny otázky a seznamujeme se s hlavními aktéry příběhu. A já souhlasím. Aspoň pro mě jsou první kapitoly psány zvláštním stylem, kdy se trošku těžkopádně nastiňuje záhady, které budeme řešit, nejde mi to moc přes oči a některé pasáže musím přelouskat vícekrát, abych vůbec pochytil styl psaní. Vůbec tomu nepomáhá neustále se šklebící Bert Komour a číst na každé stránce, jak se šklebí, je skutečně otravné a ne, nepřidává to postavě více emocí.
Také mi trochu přišlo nevyužité ono děsivě načrtnuté pekelné prostředí sirotčince, byť velmi dobře je vykreslena nejistota toho, zda přežijete do dalšího týdne. Takové momenty tu jsou a nikdy tak vlastně nevíte, která z postav tu ještě v další kapitole bude či ne. Je tam taktéž jeden divný skok v čase, kdy se jaksi změní charakter Tleskače a ze zakřiknutého nováčka je celkem drzý a hrubý „spolusirotek“, což vzhledem k prostředí dává smysl, ale tady to až nějak moc bije do očí. Je to neplynulé, nedořečené.
Jenže pak se do hry zapojí Vojtěch Vont, začne se pořádně odhalovat minulost a vše se až do konce příběhu zlepšuje. Poslední kapitoly už doslova hltáte a nechcete se od knihy odlepit. Vše se pěkně spojí dohromady a leckdy je i čtenář překvapen, jak že to vlastně bylo.
Co ale příběhu dodává pořádný šmrnce je kresba. Tu měla na starost Renata Wilfling a povedla se na jedničku! Renata naprosto perfektně trefila atmosféru, oblečení, výrazy tváří, tvář Stínadel... až jsem měl občas pocit, že se díky tomu dívám do nějaké starší původní foglarovky. Možná i trochu díky tomu, že jsou vnitřní ilustrace béžovo černé (nejsou úplně černobílé), což ale dodává na půvabu. Poutavá je i barevná kresba na obálce celkem dobře vystihuje druhou polovinu knihy.
Hodnocení
Byť je téměř první polovina knihy lehce kostrbatá a nesourodá, druhá polovina, zhruba od chvíle, kdy se do děje pořádně zapojí Vojtěch Vont, to dohání a závěr je skvělá dramatická jízda s doslovem, jenž je moc pěkně propojený s tím, co už známe ze stínadelské trilogie. Žák uvěřitelně a zajímavě zpracoval Tleskačovo dětství, jeho odkaz a to, odkud pochází a k čemu původně ježek sloužil. Příběh skvěle doplňují ilustrace a dohromady mohu o Tleskačovi říct, že velmi důstojně rozšiřuje Tleskačův mýtus a já v podstatě nemám problém jeho verzi přijmout jako to, co se skutečně odehrálo.
82 %
Autor recenze - Michal Černý
Autor knihy - David Jan Žák
Nakladatelství - Albatros
Rok vydání - 2022
Ilustrace - Renata Wilfling
Nejnovější články
Přečtěte si jako první, co je nového
Festival ilustrace a komiksu LUSTR, největší přehlídka svého druhu v Česku, vstupuje do jubilejního ročníku.
Před rokem se poprvé nad Prahou nesl hlas Zvonu #9801, který symbolicky připomíná 9 801 rekvírovaných zvonů, odvezených v srpnu 1942 z protektorátu do válečných továren v Říši. Tak mohutný zvon byl v Praze naposledy umístěn před téměř pěti sty lety. Zrod Zvonu #9801 podnítila stejnojmenná iniciativa, odlití v nejstarším rakouském zvonařství...
Jak autor hororových mang dokáže svým čtenářům podat nehororový příběh o roztomilých kočkách? Pakliže jste už někdy slyšeli například o titulech Ryby– Útok z hlubin, Tomie, Spirála, nebo Balónky oběšenců od známého a obdivovaného mistra horrorových mang Džundžiho Itóa, pak si jistě říkáte to samé.