Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Marko Čermáka - Recenze opět formou povídky

Už je to tu zas! Venku se setmělo, lehký vítr si pohrává se zbytky popadaných listů, které se lidé marně snaží shrabat na pár srovnaných hromádek, a příroda se připravuje na zimu. Ještě pár stupňů dolů a začne sněžit. Ideální chvíle nažhavit lampičku, vzít do ruky velkou červenou knihu a opět se naladit na to čarokrásné období, kdy příběhy Rychlých šípů byly dobrodružnější než všechny akční filmy v televizi a kdy jsme si jako mládežníci dělali legraci z „andělskosti“ Mirka Dušína a přitom chtěli být aspoň částečně jako on. A vůbec celá jeho parta!

Otevírám knihu a ihned ke mně promlouvá dětství, avšak v moderní a restaurované verzi. Nádhera! Jana Fischera vystřídal Marko Čermák, jenž se tím stal druhým dvorním kreslířem, a to nejen šípáků. Až teď, v přehledné sumarizaci jeho práce pro pana Foglara, vidím, jak se jeho styl postupně měnil. Neměl to z počátku jednoduché, musel co nejvíce napodobit styl Jana Fischera, což, jak se dozvíme z následujících textů, nebylo úplně zábavné a chyběla mu jakási svoboda ve vlastním projevu. 

Stejně jako v prvním případě, i teď vedle mě leží žena. Spí a tiše oddechuje. Snad ji otáčení stránek příliš neruší, ba ani lampička, která je skoro jako druhé slunce. Otáčí se na druhý bok a oddechuje dál. I já pokračuji ve čtení, zatímco vítr venku zesílil a už to zkouší na stromy samotné. 

Zatímco pročítám staré známé příběhy v nových barvách a jsem nadšený z toho, jak je dílo podařené, obdivuji vybraný papír a vůbec celkový vzhled knihy, boří se mi publikace do břicha, o něhož ji podpírám. Je skutečně tak neforemná, nešikovná a příliš obří, jak si někteří stěžují? Pro mě je to naopak skvělý formát, jenž dá vyniknout samotným komiksům, které tak mohou zůstat v podstatě ve své původní velikosti. A navíc, publikaci si užijí i lidé, kteří hůře vidí. Čím větší, tím lepší, no ne?

Docházím na konec první pasáže a s radostí pro sebe konstatuji, že jsem rád, že nakonec dostal pan Čermák více prostoru a důvěru, takže nakonec mohl kreslit podle svého uvážení, což je skvěle poznat. Samozřejmě, má úplně jiný styl než Fischer, nicméně když jsem s foglarovkami začínal, byly to právě knihy vydané nakladatelstvím Olympia, jež ilustroval pan Čermák, a tak jsem od mala na něj zvyklý. A tak opět vzpomínám na knihu Když Duben přichází, která byla moje úplně první, vybavuji si ilustrace a jsem více než spokojený. 

Žena se probouzí a říká: „Ty ještě nespíš? Kolik je hodin? Vždyť ti to neuteče...“ Neuteče, ale já to chci a potřebuji dočíst ještě dnes, pomyslím si a jen něco ledabyle odpovím. Soustředím se na další stránky. Žena opět usíná a venku se stále zvedá vítr. 

Docházím k pasáži, která se věnuje dalším dvěma kreslířům - Václavu Junkovi a Bohumíru Čermákovi. Tito dva velmi krátce vstoupili do šípáckých vod v době, kdy Foglar a Fischer neměli dobré vztahy, avšak příběhy musely vycházet dál. Celkem škoda, že je pak dostal Marko k přepracování, a tak o nich lidé ani moc neví. Jejich kresby jsou sice stylem úplně odlišné a v začátku trpí tím stejným problémem, jako jeho kresby, tedy musely se co nejvíc přiblížit originálu od Fischera, což mělo za následek úbytek tvůrčí svobody. Avšak poslední práce jsou velmi povedené a plnohodnotně vyjadřují svět RŠ a chlapce samotné. I z toho důvodu, že si lze tyto vsuvné ilustrace zde prohlédnout, jsem rád, že tato dvoudílná kolekce vznikla. Otáčím stránky dál a konečně přichází to, na co těšila (včetně mě) ohromná spousta lidí.

Jiří Grus patří mezi přívrženci Foglarovy práce bez debat k těm nejvýznačnějším kreslířům současnosti. Než se pustím do jeho zpracování 13 nedokončených příběhů, nalezených ve Foglarově bytu, přemítám si v hlavě jeho geniální zpracování stínadelské trilogie pro nakladatelství Albatros. A stejně nádherná je i tato práce. Přestávám dýchat a opět zapomínám na okolí. Grusova malba zde plně vyjadřuje styl použitý v knihách, avšak doplňuje jej cosi „fischerovského“, jistá dynamika a živost každého výjevu. Snad mi odpustí milovníci Čermákovy práce, ale ač si jí neskutečně vážím, Grus má v sobě cosi kouzelného, co ho předurčuje k další práci na Foglarových knihách a v lecčems Čermáka překonává. Prostě vynikající volba!

Vítr ustal, přestala projíždět i auta. Je absolutní klid, jen občas zaštěká pes z sousední zahrady. Bůhví na co. Žena usnula ještě více tvrdě, přehazuji přes lampičkové stínítko triko, abych utlumil světlo a v této posvátně klidné chvilce se dostávám do posledních dvou pasáží. 

Jestli je pro někoho publikace skutečně určená, pak spíše pro starší publikum, které dokáže ocenit nejen svět Rychlých šípů samotných, ale i detaily ohledně jejich vzniku a životů těch, kteří na nich pracovali. I já se nořím do příběhu pana Čermáka a uvědomuji si (jako pokaždé, když si čtu o všech možných událostech, které se přihodily i Foglarovi) jak složitá doba to byla a kolik úsilí a často i odvahy museli Foglar a jeho spolupracovníci vyvinout, aby vůbec nějaký komiks spatřil světlo světa. Do toho přicházely zákazy publikování a je tak vlastně zázrak, že vše přežilo až do dnešních dnů.

Překvapují mne některé pasáže, zejména ta, kdy se pan Čermák nepovažuje vlastně za kreslíře. Je to koníček, který má rád, ale srdcem i duší je muzikantem. Vdechuji příběh pana Čermáka větu za větou a obdivuji se jeho práci, trpělivosti a nadšení pro věc. Myslím, že každý, kdo si přečte pozadí jeho spolupráce s Foglarem, bude si cenit o to více výsledků. Mně se to děje. Ještě více se zamotám do peřin, usrknu ze studeného čaje, na který jsem dávno zapomněl a pouštím se do poslední části, která sumarizuje život Rychlých šípů od počátku až do dnešních dnů. 

Vyprávění je to vtahující, poutavé a informačně velmi zajímavé. Uvědomuji si tu poctu, že jsem u toho. Že ještě pořád žiju ve světě, kde nejsou Rychlé šípy, ba ani ostatní hrdinové Foglarovy práce, zapomenuti a dokáží na tvářích čtenářů vykouzlit úsměv a v nitru nechat ožít mnoho různých emocí. 

Téměř se smutkem dočítám poslední stránku. Je to za mnou. Ale jsem šťastný, že bude součástí mé knihovny. Zavírám tuto skvělou publikaci a v tichosti ji přikládám k předchozímu „žlutému zázraku“. Na této červené verzi se mi líbí vlastně všechno. Rozměr, použitý papír, rozložení textů i ilustrací... zkrátka je to nádherný předvánoční dárek, ale nejen předvánoční. Tímhle musíte udělat radost každému, kdo má rád Rychlé šípy, Foglara, Čermáka, či prostě kvalitní ilustrátorskou, restaurační nebo rešeršní práci. Uléhám zpět do postele s klidným vědomím, že dokud budou vznikat i takové publikace, je na tom Foglarův odkaz výjimečně dobře. Zhasínám lampičku, políbím spící ženu a spokojený usínám též. Úplně stejně, jako u žlutého dílu. 

Hodnocení - 100 %

Autor recenze - Michal Černý

Nakladatelství - Albatros (2022)
Doplňující texty (Marko Čermák, Zásah Rychlých šípů do kultury) - Martin Foret
Úprava 13 nedokončených Foglarových scénářů - Džian Baban