Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Jana Fischera - Recenze formou povídky

„Dobrej, tady nejmenovaná přepravní firma, vezu vám zásilku, jste doma?“ zahuhlal v telefonu mužský hlas. „No jasně,“ odpovídám a domlouváme se, že počkám u vchodu. Nebyl jsem si vědom toho, že bych cokoliv objednával, ale pokud je obsah té zásilky příjemné překvapení, pak se nebráním ho přijmout. 

O minutu později přijíždí bílá dodávka, vyskakuje řidič a z nákladního prostoru mi vytahuje podezřele velikou bílou obálku, jež při doteku zní nezaměnitelným způsobem - bublinková fólie! Moje srdeční frekvence ale dosáhne nejvyšší tepové frekvence až teprve ve chvíli, kdy na obálce spatřím logo Albatrosmedia. V kombinaci s velikostí obalu mi dochází, co by mohlo být obsahem a co jsem si z nakladatelství objednal, na což jsem trestuhodně zapomněl. 

Spěšně se loučím s řidičem a se vzrušením zabíhám do obýváku, beru nůžky a stříhám vršek obálky. A už při prvním letmém pohledu dovnitř zjišťuji, že moje nadšení může pokračovat. Je tam!

Je večer a já uléhám do pelechu, rozsvěcuji vedle sebe lampičku, opírám si záda a hlavu o čelo postele a v klíně rozevírám obří žlutou knihu. Z nadšení a radosti, že si ji mohu konečně prohlédnout, přečíst a prozkoumat mi její váha nikterak nepřekáží. V duchu se opět vracím do pubertálních let na základní škole, kdy jsem na Rychlé šípy poprvé narazil, avšak tahle parta mě tenkrát, až na svoje trable ve Stínadlech, prakticky nezaujala. Mně učarovaly jiné Foglarovy příběhy.

Zatímco já se ujímám zkoumat tento žlutý zázrak, matně registruji ženu vedle mě ležící, kterak mi něco říká a bezpečně vím, že s z toho nepamatuji nic. Ovšem kniha ji zaujala také, protože si ji po vybalení asi hodinu prohlížela, četla komiksy, smála se u nich jako malá holka a následně obdivovala práci pana Fischera, neboť má ráda kresby. Kvalitní kresby s duší a vlastním příběhem skrytým v každém tahu tužky. A tak zatímco žena hovoří, asi mi přeje dobrou moc a já odpovídám zhruba tak zběžně, jako před několika hodinami řidičovi. Marná sláva, já už byl hozený v jiném světě.  

Hltám každé slovo z předmluvy samotného Jestřába a i když už jsem to asi někde četl, nedokážu odtrhnout oči. Vždycky, když čtu nějaký jeho osobní text, vybavuji si ho před sebou, jako by mi to říkal on sám osobně. Takovou silou na mě jeho slova působí. To už ale slova končí a nastávají převážně obrazy. Jan Fischer se dostává ke slovu... tedy k tužce!

Na straně postele, kde leží žena, se náhle udělala tma. Žena zhasla lampičku a ulehla ke spánku. Zůstal jsem tedy s Rychlými šípy zcela o samotě.

Hned první příběh, ten, kdy Mirek zachrání Jarku před černými jezdci u Šmejkalovy ohrady, mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Důvodem je úplně poslední políčko, kdy Mirek nabízí Jarkovi po několika vteřinách známosti přátelství na život a na smrt. Jak poetické, jednoduché a geniální to je. A v duchu se mi vybaví příběhy chlapců z dalších románů, které to tak jednoduché často nemají. 

Zrovna pročítám nějaký příběh, kde se parta pohybuje ve ztemnělých uličkách města, když venku zaštěká pes. Slyším boty, které se zarývají do malých kamínků hustě rozesetých po zdejší silnici. Pootevřu okýnko, abych měl přehled o situaci. Venku je tma a ještě pořád zima, což je poznat podle páry, která se mi dere z úst, když se vykloním ven. Nevidím však nic podezřelého, jen jakéhosi člověka kráčet v přerušovaném světle lamp kamsi dál směrem k polím, kde již končí město. Pes ještě párkrát zaštěká a zmlkne. 

To je panečku atmosféra, skoro jako ze Stínadel!

Uléhám zpět ke knize a posílen pohledem z okna dočítám příběh. Ještě jich pročtu pár a kouknu se zběžně do své knihovničky, kde jsou úhledně naskládané knihy a komiksy různých žánrů. I nějaké starší s Rychlými šípy tam jsou a na nich spočinul můj zrak. Nechce se mi vstávat a tak v paměti srovnávám restaurovanou a upravenou podobu kreseb ve žluté knize s těmi v časopisech a těch, které jsem zahlédl na internetu z jiných vydání. Jsem nadšený. Přijde mi, jako kdyby to někdo nakreslil dneska... ty barvy, ostrost, vyladěnost... zkrátka listuji dál a dál příběhy, které již nečtu podrobně, neboť si je nechávám na později, a s každou další stránkou mé nadšení roste. Líbí se mi i změna stylu, která je na práci pana Fischera znát a každá z verzí chlapců a jejich světa má něco do sebe a je něčím výjimečná.

Ha! Překvapení! Před částí s příbehem Jana Fischera se nachází část, kde Marko Čermák překreslil několik původních příběhů podle sebe. Nachytávám sám sebe, jak se potutelně usmívám a užívám si tuto jinou verzi. Venku opět zaštěkal pes, ale žádné kroky neslyším. Jen zhasla jedna lampa. 

Po komiksech přichází na řadu opět slova, ale také spoustu dalších obrázků. Dostal jsem se totiž do části, kde jsou popsány příběhy o tom, jak Rychlé šípy vznikaly nejen co se týká jejich podoby. Napadá mě u toho, že veškeré eskapády, úspěchy a potíže a vůbec vše, co se dělo kolem jakéhokoliv Foglarova díla mají v sobě od základu cosi přitažlivého, magického, tajemného a zajímavého, že samotné čtení o těchto věcech je jednoduše pohlcující. I samotná osoba mistra spisovatele je čímsi uchvacující. Nedokážu si to v hlavě srovnat. Opět se načapávám, jak o tom přemýšlím a stránky stojí.

Rozjíždím opět jejich šustění, což zřejmě ruší moji ženu, neboť se začne lehce převalovat. Možná k tomu pomáhá i moje občasné hlasité komentáře k zajímavým věcem, o kterých jsem se dočetl, anebo k mnohým skicám a náčrtům, jež se u textu nachází. Každopádně soustředím se na to, abych se zklidnil a zároveň si to užíval. Pohlcuji světlo lampičky tak, abych stále viděl na knihu, ale aby to tolik nerušilo ženu spící vedle mě. Jednoduše přes stínítko ještě přehodím tenké triko. 

Od příběhu o tom, jak celá part a vznikla a k čemu všemu muselo dojít, se dostávám k tomu neméně důležitému příběhu, a to samotného kreslíře Jana Fischera.

Jsem na to nesmírně zvědav, neboť nikdy předtím jsem se nepídil po stopách Foglarových kreslířů a spolupracovníků, vždyť já dlouho ani nepřikládal doprovodným ilustracím větší význam. Až ve starším věku jsem pochopil, že ilustrace dodávají příběhu rozměr navíc a mohou ho posunout ke zcela jiným prožitkům při čtení. Ale co už, důležité je, že dnes je ocenit dokážu a umím a tady jsem si naprosto jistý, že volba kreslířů šla vždy Foglarovi skvěle. 

Na střeše se ozvaly kroky! Zloděj? Pták? Ten takhle pozdě večer asi těžko. Přidávají se další na druhé straně střechy! Ach... to budou nejspíše kuny, prý tu pobíhají. Kontroluji, zda mám zavřené okno, i když nepředpokládám, že by vlezly dovnitř. 

Dál se nořím do Fischerova života, jeho práce, vývoje kreslení a zjišťuji, že je mi docela líto, že jsem o něj a další ilustrátory nezajímal dříve. Jak mě mohlo napadnout, že lidé, jenž spolupracují s Foglarem, sami nemají život plný zajímavých situací a inspirativních kroků? Sám nad sebou se v posteli podivuji, přičemž se mi už trochu začínají klížit oči.

Ne! Nechci spát! Potřebuji to dočíst, potřebuji všechno vědět ještě dnes! Mrknu se na hodiny a zjišťuji, že už je dávno po půlnoci. Dnešek se tedy trochu protáhne, ale vidím, že do konce mi nezbývá mnoho stran, to zvládnu. V duchu si představuji že když ne, tak přes noc všechna písmena z knihy zmizí a já už se nikdy nedozvím, co tam bylo. Stejně jsem si připadal jako malý, když jsem četl jakýkoliv pohlcující příběh a nedokázal od něj odtrhnout oči, dokud nebyl celý v mé hlavě. Co na tom, že kniha, jež mi měla vydržet týden, byla přečtena během několika hodin? Nebylo nic jednoduššího než si koupit či půjčit jinou. A že jich bylo!

Je kolem jedné hodiny po půlnoci a já s lítostí, že už to mám za sebou, pokládám knihu na noční stolek. Kniha je sice skoro větší než on, ale to mi spíše přijde úsměvné než nepraktické. A možná jsem více překvapený než smutný. Kniha je moje, nemusím ji nikomu vracet a kdykoliv do ní mohu nahlédnout a když budu mít splín, několik veselých taškařicích se Šípáky to snad napraví. Překvapení pramení z toho, jak moc kvalitní zážitky, což čtení této publikace rozhodně je, utečou a jiné, bolestné a těžké věci se vlečou a pocitově jako by nikdy neměly skončit. 

Žena vedle mě se probouzí a ptá se, jestli náhodou nechci jít taky spát, že už je určitě hodně pozdě. „Jo, to je,“ odpovídám s úsměvem, zhasínám lampičku a spokojeně uléhám. 

Ráno, když slavnostně ukládám žlutou knihu do knihovničky, dělám to s pocitem, že do ní vkládám cosi výjimečného, co přetrvá a bude inspirovat mnohé další tvůrce několik generací po nás. 

Hodnocení - 100 %