Projekt Bouře - Kvalitní válečný příběh s bouřlivým pravopisem

Na začátku se přiznám, že jsem z této recenze měl docela strach. Válečná literatura je pro mě hodně vzdálená vesnice a zatím jediné tituly, které jsem dokázal s nadšením přelouskat, byly ty, jež napsal E. M. Remarque. Naštěstí hned po prvních stránkách jsem poznal, že příběh Ladislava Klimeše mě dokáže pohltit úplně stejně, a tak jsem si ho začal spokojeně užívat. Bohužel, na knize mě mrzí jedna věc, ale o tom později.

Pane Klimeši, děkuji za skvělou vojenskou zábavu!

 Příběh, odehrávající se v roce 2025, se točí hlavně okolo svobodníka Michala Kamenského, jenž poklidně slouží na vojenské základně na Kypru. Zbývá poslední týden do konce služby a jelikož za celou dobu zdejší přítomnosti nezažil žádnou akci, pokud se tedy nepočítají nudné pochůzky a manuální práce s lopatou, přeje si aspoň na poslední chvíli jakékoliv dobrodružství.

Velmi záhy se mu toto přání vyplní a on se spolu se svými kolegy dostává do víru naprosto šílených a dramatických situací, kdy není možné věřit vůbec nikomu a které mu nabízí pouze zkázu, smrt a utrpení, občas proložené oddechovými momenty, jež aspoň na chvíli dokáží pobavit nejen vojáky, ale čtenáře samotné.

Děj odsýpá parádním tempem a téměř zde není místo pro odpočinek. Spolu s Michalem se dostáváme na různá místa do více či méně nebezpečných situací, při kterých zažívá spoustu věcí coby voják vůbec poprvé. Ano, řeč je i o zabíjení. Všechny další postavy jsou skvěle vykreslené a mají s Michalem, anebo mezi sebou, mnoho různých zajímavých interakcí. Některé se znají z minulosti, jiné se setkávají poprvé, ale ať tak či tak jsou jejich dialogy tak dobře napsané, že jim věříte úplně všechno.

Důležitou součástí zpodobnění postav je jejich syrová a dost vulgární mluva, která ale k jednotlivým postavám sedne a i když je to občas už trochu přehnané, v důsledku to vůbec nevadí. Na tuhle hru je potřeba přistoupit se vším všudy a ačkoliv vůbec netuším, jestli takhle ve vojenských kruzích opravdu spolu všichni mluví, díky tomuto příběhu si to aspoň umím živě představit a rázem mi jsou vojáci o něco sympatičtější. 

Co mi ovšem udělalo největší radost je humor. Ten se skládá ze směsice vulgarit, urážek a trefných komentářů nastalé situace. Na hodně místech jsem se pousmál a na několika dokonce nahlas zasmál, což mě samotného překvapilo a ani si nepamatuji, kdy naposledy mě takhle dokázala kniha pobavit. Vzhledem k tomu, jaké peklo se okolo postav odehrává, před autorem smekám, že do toho marastu dokáže napsat pasáž, která vám uprostřed armageddonu vykouzlí úsměv na tváři.

Během příběhu, spíše ve druhé polovině, se dočkáme několika překvapivých momentů, přičemž minimálně dva z nich nemáte možnost nijak během čtení rozklíčovat, o to lepší je jejich odhalení.
Co se týká samotné akce a vojenských postupů, nemám vůbec šajna, jak to ve skutečnosti chodí, ale je to asi úplně jedno. Jednotlivé kroky jsou na sebe velmi umně navázané a vylíčené tak, že i kdyby to tak ve skutečnosti nemohlo vůbec fungovat, jako čtenáře vás to nemusí vůbec zajímat. Pro potřeby příběhu to funguje perfektně.

A nakonec ještě chci pochválit fakt, že v knize nesledujeme jen Michalův postup ostrovem, ale dočkáme se i příběhu jiné jednotky, což mi ze začátku moc nesedlo, poněvadž se nejedná o české vojáky, což znamenalo ochuzení se o český humor a lepší ztotožnění se s jednotlivými postavami, ale to mě brzy opustilo vzhledem k tomu, že jejich postupným popisem charakterů se to srovnalo a já chtěl vědět, co s nimi bude.

Klasicky se tyto různé vrstvy příběhu spojí a funguje to opět na jedničku. 
Pokud bych měl krátce shrnout obsah knihy, pak s ní nemám až na drobnosti, které nemám ani potřebu popisovat, žádný problém. Je tu ovšem fakt, odhalený už v nadpisu, o kterém chci krátce pohovořit.

Pane redaktore...proč?

Jako první chci říct jednu důležitou věc. Spisovatel v žádném případě nemusí být expert na češtinu. Samozřejmě, je fajn, když zná každé pravidlo pravopisu a dokáže si svůj text zrevidovat z velké míry sám, avšak vůbec to není nutné, poněvadž od toho jsou tady profesionální korektoři. Jediným úkolem autora je dát dohromady smysluplný text a příběh, který přinejmenším nebude vypadat jako od žáka první třídy, který se teprve učí písmenka. 

Jasně, sám autor by si po sobě měl text přečíst a odevzdat ho v takové formě, aby se toho muselo dělat co nejméně, ale jak říkám, jeho primární úkol to zdaleka není. Dát tomu nějakou přijatelnější formu pro čtenáře a opravit případné chyby, na to už jsou povolaní jinačí experti. No a tady přichází ta část, která se mi nepíše s radostí, ale musí to být.

Předně chci ještě říct, že osobně mám zkušenost s vydáním vlastní knihy, kdy jsem si text nenechal nikým zkontrolovat a poslal ho do tisku jak ležel a běžel. A byla to ohromná chyba. Extrémní situace, která neměla nastat, a protože se v té knize nachází několik zásadních chyb, již se jí nikde nechlubím, ani ji nerozdávám a nepropaguji. Od autora vím, že tohle není ten stejný případ, o to smutnější je fakt, jak to dopadlo.

Po vlastní revizi, což je fajn, autor sám nikdy nenajde všechno, poněvadž vlastní text si na mnoha místech doplníte v hlavě a spoustu věcí zkrátka nevidíte. Od toho právě existuje nezávislá osoba, tedy redaktor/korektor, který má mít dostatek času na to, aby slovo od slova prošel text a kromě úpravy gramatiky mohl zároveň objevit i pravopisné chybky. 

Pokud se tato recenze dostane k jeho očím, což se určitě stane, pak vám pane redaktore musím s politováním oznámit, že byste se měl doučit pravidla českého pravopisu.

Jasně, i v komerčně a celosvětově úspěšných knihách se najdou chyby. Ještě pořád texty neopravují stroje a lidé zkrátka chybují. Někde vypadne písmenko, někde ujede čárka...v pohodě, stane se a většinou se i v takové knize najdou třeba dvě, tři chybky. Plně respektuji omylnost člověka a nijak to neřeším. Bohužel, v této knize je v průměru na každé třetí stránce možné objevit tu větší, tu menší přehmat, čehož si všimne i člověk nepostižený tvorbou a úpravou textů, jako jsem já. Tedy, abych byl přesnější, posledních pár kapitol už je na tom lépe, ale stále nic, čím by se dalo chlubit v životopisu.

Možná, že kdyby to byly právě jen čárky anebo vynechaná písmenka, jen bych to lehce zmínil, avšak tady mě přepadá pocit, že pan redaktor u oprav dělal spoustu dalších věcí a vůbec tomu nevěnoval patřičnou pozornost.

Když vynechám spoustu špatně postavených čárek a občas evidentně vynechaná slova, pak tu mohu nalézt velikou neznalost zápisu mě/mně, na několika místech špatnou shodu přísudku s podmětem (y/i) a co mě bolelo ze všeho nejvíc, naprosto špatně zapsaná přerušovaná přímá řeč, a to zhruba v 80 % případů!
Čili speciálně pro Vás. Text, který je mezi zápisem přímé řeči, nekončí tečkou a druhá půlka přímé řeči nezačíná velikým písmenem. Prazvláštní pro mě pak je, že na některých místech je to dobře. Jako by zrovna tenhle úsek opravoval někdo jiný.

Jak jsem se dozvěděl, autor si redaktora za jeho pomoc, především se stylistikou textu, nesmírně váží a já mu to ani neupírám. Věřím, že to mohlo celé na začátku vypadat úplně jinak a pokud je výsledek (rozumějte plynulost a čtivost textu) z velké části jeho prací, pak děkuji také. Ale to ostatní je velmi na pováženou. Většina lidí to zřejmě ani nezaregistruje, poněvadž jim je to asi jedno, ale pořád je to prezentace autora a jeho práce a nikdo se ho nebude ptát na to, kdo tomu dělal korekci. Vyžere si to celé sám. 

Měl jsem veliké dilema, jak knihu hodnotit, ale nakonec jsem se rozhodl, že vzhledem k tomu, jak se mi příběh líbil, nechci výsledným hodnocením knize nijak ublížit. Jak jste asi pochopili z první půlky textu, skvěle jsem se bavil, vše odsýpalo parádním tempem, v žádné pasáži jsem se nenudil a bylo mi až líto, že to skončilo. 

Pokud by našel autor inspiraci pro pokračování, zlobit se rozhodně nebudu. A prosím, napříště by to chtělo někoho na pomoc s korekcí pravopisu.

95 %

Autor recenze - Michal Černý

Rok vydání - 2021
Nakladatel - Martin Koláček - E-knihy jedou