Proč jsi mě zabil? (RECENZE)

Netflix v rámci svých dokumentů velmi kvalitně zpracovává problematiku amerických zločinů. Podařilo se to i tady?

Na začátek musím říct, že hlavní srovnání pramení ze zhlédnutí seriálu "Jak vyrobit vraha" (Making a Murderer), "Případy neviny" (The Innoncence Files), "Od koťátek pracky pryč! Hon na internetového zabijáka" (Don´t F**k with Cats: Hunting an Internet Killer) a filmu "Americká vražda: Rodina od vedle" (American Murder: The Family Next Door). Což jsou všechno kvalitní filmy nebo série. Bohužel je třeba říct, že jsou všechny lepší než novinka, kterou vám tady právě recenzuji.

"Proč jsi mě zabil?" se opírá primárně o téma gangů, které operují v chudinských čtvrtích na periferii LA. Děj se točí kolem vraždy Crystal Theobald, kterou nějaký blázen zastřelil "jen tak" na ulici. Koncept zní celkově docela zajímavě, ale pokud máte nakoukáno něco z dříve zmíněných filmů/seriálů, forma vás moc nezaujme. První půlka, kde se rozplétá to, co se stalo je poměrně nezáživná a její osobní linka pro mě moc nefunguje. Jasně, koukáte na zdrcenou rodinu, která se vypořádává se ztrátou milované dcery/sestry/sestřenice, ale ve finále k nim absolutně nic necítíte. A to je v takovém dokumentu docela problém. Ale pojďme dál...

Posléze přichází Netflixem avizovaná "pátračka" po vrahovi. A jak už tomu tak bývá, nikdo ve Státech nevěří policistům (jak překvapivé), což pramení ve vyšetřování, které vede separátně rodina i policie. Tady už to začíná být docela zajímavé. Ani ne tak kvůli tomu, že se vyšetřuje a samozvaní obhájci spravedlnosti si jdou za pomstou, ale zejména proto, že pomalu odhalujete, jak prohnilá je i rodina od Crystal. V těchto pasážích tak sledujeme hlavně její matku a sestřenici, které si myslí, že to všechno ukončí. Z hlediska společenského se jedná o velice naivní představu. Z pohledu filmu však vidíte, že ony tomu opravdu věří...

A právě v tom je největší, a zřejmě i jediná, síla tohoto projektu. S přihlédnutím k závěrečné katarzi vidíte, že rodina, která je momentálně "obětí", mohla v tomto sociálním prostředí klidně skončit i na druhé straně spouště. A tahle představa rozhodně není tak nerealistická, jak by se mohlo na první pohled zdát... Všechny osobnostní chyby a problémy, které mají útočníci totiž pronásledují i je. A za tohle uvědomění a poselství, ke kterému se tvůrci nakonec dobrali mohu říct, že se ve finále nejednalo o tak velkou ztrátu času, jakou jsem pociťoval v první polovině.