Proč jsem šel svatojakubskou cestu pozpátku? - Část III.

21.06.2022

Kapitola III.
Jak jsem objevil Atlantidu

Ještě před tím, než začne moje první veliká přednáška, chci vzpomenout na několik hodin dlouhé setkání pár dnů před ním, které se uskutečnilo v jedné čajovně v Praze. Toto setkání rád nazývám Setkání s Pánem v bílém.

To se takhle dohodneme s kamarádem, že se zúčastníme jedné přednášky, jejíž název si nedokážu zapamatovat, nicméně on vždy vybíral dobrá témata k hovoru a diskuzi, čili si říkám, že to určitě nic špatného nebude. Přicházíme do malé místnosti v zadních prostorách čajovny a spolu s několika dalšími lidmi pomalu obklopujeme jakéhosi muže věkem mezi 40 a 50, jenž svítí na celou místnost svým čistě bílým oblečením. I ponožkami.

Není důležité co povídal, ale jakým způsobem a jak dlouho.

Sedíme totiž v přední místnosti na zemi na polštářcích, tedy já, kamarád a Pán v bílém. Povídáme si o všem možném, ale ty jeho zkušenosti, právě ty jeho příběhy jsou nejvíce zajímavé, poutavé a poučné. Navíc je vypráví takovým stylem, jako kdyby snad ani nebyl z této planety. Vše vidí s ohromným odstupem, nadhledem, spokojeností a klidem. Kéž bych byl jako on! - říkám si v duchu a sám sebe přesvědčuji, že půjdu stejně s klidem za svým cílem jako on. 

Cestou domů jsem jako ve snách. Bydlím odsud asi 15 minut chůze pěšky, ale přijde mi to jako hodina, možná dvě, než se dostávám do koupelny. Pod vodopádem sprchy vstřebávám všechny svoje pocity a myšlenky, cítím se trochu zvláštně a vtloukám si do hlavy přesvědčení, že právě teď se se mnou cosi důležitého odehrává. Cosi přijímám, ale nedokážu popsat přesně co. Nevím, jestli je to skutečné, ale na tom mi v tuhle chvíli asi vůbec nezáleží. Jsem si jistý, že až o tomhle budu vyprávět další den ve své skupině, půjde v jejich očích o něco výjimečného. Stačí, když to bude vypadat, že o svých slovech nepochybuji ani v tom nejmenším slova smyslu. I když já pochybuji a nejsem si jistý vůbec ničím. Říkám si sám sobě, že pokud mi nikdo nebude věřit, uteču, vrátím se ke svým knihám v bezpečí samoty domova a občasného vyjití ven kvůli práci v supermarketu, kde už nebudu nikoho obtěžovat svými moudry.

Jenže se děje přesný opak. Všechno to, co se mi stalo, je prý totiž důsledek vyššího plánu, je to součást plánu mé cesty, která má mě a mé nové přátele dovést k provozu centra. Tomu nejlepšímu nejdříve v Evropě, poté na světě. Jsem ujištěn, že jen začínám objevovat svůj potenciál, že se nemám ničeho bát a přijmout vše, co přichází. 

Jenže já se zrovna tohoto vůbec nebojím. Nepovídám si s žádnými bytostmi, nevidím žádné natvrdo nadpřirozené jevy, ani mě nestraší démoni v meditacích a při různých relaxačních cvičeních. Nemůžu samozřejmě říct, že bych kolem sebe necítil cosi zvláštního, co slovy nelze úplně předat, ale podobu a tvar těchto pocitů si spíše vsugerovávám já sám. Zkrátka, nejsem si úplně jistý o čem s ostatními mluvím, ale zní to asi dobře, protože nás lidé sledují. Dle mého soudu docela dost lidí.
Spíš si stále více říkám, zda tohle není až moc megalomanská a tak trochu i sebestředná záležitost. V čem máme být nejlepší? Proč vůbec s někým soutěžíme? Jak to centrum má vypadat? Má to být obří dům s 50 místnostmi, obří vila s ještě větším pozemkem, obdoba chatové oblasti... ? Cítím, že mi to nějak rychle začalo přerůstat přes hlavu a už jsem rozuměl těm podivným pohledům dalších členů naší skupiny při hlasování. Přemýšlím nad tím už od chvíle setkání s Pánem v bílém. Kromě spousty dalších věcí jsem si totiž při jeho vyprávění uvědomil, že o tom, co máme v plánu dělat, já osobně nevím vůbec nic. Jak provozně, tak i obsahově. A myslím si, že z části to tak mají i ostatní. Jenže jak mám říct, že končím? Že si to potřebuju ještě promyslet? A skutečně se mi chce končit? Co když to bude úspěšné? Dávám si cíl, že pokud se přednáška povede, budu ještě nějakou dobu pokračovat.

Zbývá několik posledních minut do přednášky. Já stojím venku před budovou trošku opodál a dost nervózně a ustrašeně koukám do svých poznámek, což je prakticky několik okopírovaných stránek z různých knih. Snažím se narvat do hlavy co nejvíce vět z papíru, ale je toho moc. Mám mluvit hodinu a já pořádně nevím o čem. Je toho tolik co říct a já nejsem schopný z toho udělat příběh. Už pro mě jde vedoucí skupiny, je čas.


Stojím na pódiu, zdravím asi dvacet sedících diváků, kteří drží v ruce notesy a během všech přednášek si něco zapisují. Bude se to dít i mně?

Začínám pozvolna svoje vyprávění o Atlantidě. To je skvělé téma, protože o vzniku, aktivitách na tomto ostrově a jeho zániku existuje nespočet teorií, knih, filmů, seriálů, článků a věcí, o kterých by se dalo povídat hodně dlouho. V hlavě se mi míhají útržky ze všeho, co jsem kdy četl a snažím se to transformovat do nějakého souvislého toku myšlenek. Nemyslím, že se mi to úplně daří. Skáču z tématu do tématu a často netuším, jak to celé dokončit.

Naštěstí mě lehce zachraňuje fakt, že mě povídání o tom baví, protože mě baví samotná historie naší Země. Občas utrousím i zajímavou myšlenku, kterou si pak lidé přepisují do těch svých notesů. V hlavách diváků se pak moje viditelné nadšení pro téma splete s tím, že danému tématu skutečně rozumím jako odborník. Což řečníka staví do poněkud přívětivějšího světla.

Svoje všechny myšlenky jsem namísto hodiny stlačil do necelých 40 minut, což mnohé překvapilo, ale já už prostě nevěděl, co mám dál říkat. Taktéž se mi už nechtělo tvořit freestyle v podobě několika okamžiků, kdy jsem si nějaký příběh či historickou událost kompletně vymyslel a zapojil do přednášky třeba i jako zajímavost. Tím jsem si ale poté uvědomil, že v tomhle prostředí si můžete říct vesměs cokoliv a vždy se najde skupina lidí ochotna přijmout vaše slova za svoje. Trochu mě to i děsí, abych se přiznal. 

Každopádně sám sebe ujišťuji, že tohle je vlastě docela v pohodě. Přednáška není nic jiného, než jistý druh představení, které má hlavně na krátký čas zaujmout pozornost buď svým tématem, anebo formou přednesu. Nic osobního, jen divák - přednášející.
To důležité přichází až s centrem, kde by lidé přicházeli do našeho osobního prostředí, k nám domů - ano, budeme tam bydlet - kde bychom se s nimi lépe seznámili, pozvali je na oběd, večeři, kávu, čaj, posezení na zahrádce, poskytnutí pokoje k pronájmu, zamluvení prostor pro vlastní potřebu... prostě je to úplně jiná forma interakce. 

A tak jsem se nakonec rozhodl pro setrvání ve skupině, protože přednáška měla nakonec i docela pozitivní ohlas. Na to, že jsem stál v takovéto pozici sám před lidmi na pódiu. Byť zkušenost už mám ze základní školy ze 4. třídy, kde jsme na Náměstí Míru zpívali na nějaké akci písničky.

A hlavně když teď vím, jak si lze aspoň trochu pohrát s tím, jak věci budu prezentovat, může to být i celkem pěkná práce. Objevil jsem tak svůj poklad, svoji Atlantidu - zemi, kde se mi bude dařit ve všech ohledech. 

...