Proč jsem šel svatojakubskou cestu pozpátku? - Část I.

Předmluva

Ještě než se pustím do hlavního příběhu, dovolte mi krátký úvod, neboť mám za to, že je důležité vše co v něm chci říct. Zkusím to vzít stručně.

Proč jsem šel svatojakubskou cestu pozpátku? je přepis mé knihy, jež vyšla samonákladem v roce 2016. Vyrobil jsem něco málo přes 100 kusů a většinu z nich prodal a rozdal mezi několik neznámých lidí, přátel a jejich příbuzných. Už asi dva roky přemýšlím o tom, že bych knihu upravil a vydal znovu, ale mezitím se v mé hlavě objevil jiný příběh a tato akce musela tedy vyčkat. A to až do této chvíle, kdy jsem se rozhodl knihu zveřejnit celou zde na webu, nechť je přístupná všem. S upraveným textem, s novým názvem a snad i lepší a čtivější energií. A vyšlo mi to krásně i na 10leté výročí začátku hlavního příběhu v knize. 

A o čem tedy tento autobiografický román je?

Určitě je dobré říct, že kniha je rozdělena na dvě části. Ta první popisuje zhruba dva roky mých zkušeností s oborem Duchovno. Moje myšlenky, pocity a činy, které následně vedly k osudnému červnu roku 2012, kdy začíná druhá část knihy, ta největší a nejobsáhlejší. Tam popisuji půl roku cestování po Evropě - konkrétně po Německu, Francii a Španělsku - s jedním batohem a na začátku s ani jedním Eurem v kapse, a také odpovídám na otázku zvolenou jako název. Je to cesta plná nečekaných příjemných, zvláštních a nádherných setkání, příležitostí a poznávání lidí, kteří do té doby žili jen ve filmech a občas v knihách. Je to ale také cesta plná obtížných rozhodnutí, plná mlčení nad lží a podvodem a leckdy i plná okamžiků, kdy jsem od konce života měl jen kousek. 

Děkuji za pozornost
Michal Černý - červen 2022

Část I. - Kapitola I.
Klíč, ale k jakému zámku?

Rok 2010

Ležím v posteli a čtu si knihy. Jedny jsou o starověku, protože jsem vždy tohle období dějin měl nejraději, poněvadž se k němu poutá nejvíce záhad a zajímavostí, přetrvávajících třeba i v učebnicích do dnešních dnů. Líbí se mi, že existuje několik variant naší historie, a z nich vycházející různé budoucnosti, ze kterých si můžeme vybrat a věřit jim. Další knihy jsou zase čerstvě půjčené romány různých žánrů, které mám u sebe jen na několik dnů a chci je rozhodně všechny přečíst. Projíždím zběžně každou z nich a zjišťuji, zda to bude vůbec čtivé. Kamarád mi je totiž vrazil těsně před odchodem z jeho bytu, kde jsem se stavil po cestě z práce a o knihách nebyla vůbec řeč. 

Po prolistování všech titulů s potěšením uznávám, že to byl velmi užitečný krátkodobý dar. Chci si začít rovnou číst jednu z nich, ale po několika řádcích cítím, jak se mi zavírají oči. Mně se ale spát nechce, vždyť ještě není ani půlnoc a zítra mám v práci volno. Otevírám tedy okno do ulice doufaje, že mě probere čerstvý pražský vzduch a projíždějící tramvaje, které tady mají křižovatku a zastávku velmi blízko u sebe, takže musí většinou brzdit, což rozhodně není úplně nejtišší zvuk. 

Chvíli pozoruju dění na silnici a chodnících. Jsem rád, že bydlím právě tady, na Jiřího z Poděbrad. Velmi dlouho jsme s mamkou bydleli v pronájmu pár bloků odsud, ale pak nám majitelka už dlouhodobě dávala náznaky najevo, že bychom se měli odstěhovat, poněvadž ona chce náš byt zrekonstruovat a pronajímat minimálně za dvakrát tolik. Nakonec se už na náznaky vykašlala a prostě nám to tak řekla. Našli jsme si tedy narychlo jakýsi byt pronajímaný církví, který se nacházel za kostelem na Jiřáku, v rohovém domě nad bankovní pobočkou. Je tu nesrovnatelně větší hluk než v předchozím bydlišti, kde jsme měli okna do tichého dvora a odkud jsem mohl v noci, když se zhasla všechna světla v okolních domech, pozorovat hvězdy. To tady bohužel nešlo, ale vždycky jsem mohl jít do nedalekého parku do neosvětlených míst. Každopádně na neustále projíždějící auta, tramvaje, autobusy a motorky jsem si velmi rychle zvykl a nijak mi to ve spaní nebrání.

Probírá mě až silný vítr, který venku zuří a celkem se mu daří ohýbat koruny těch několika stromů, které tu stojí a čekají na další denní dávku vůně spálených pneumatik. Už se chystám zavřít okno, udělat si něco k jídlu a začít si číst, když vidím jít po chodníku jednu kamarádku. Ta mi před několika dny radila, abych prý často meditoval, že mi to pomůže od únavy a stresu.

Já sice ve stresu nejsem, ale nějaký pořádný odpočinek by to už chtělo, aspoň jeden měsíc v kuse nemít žádnou fyzicky náročnější práci. Cítím posledních pár měsíců jakési prázdno. Práce mě nebaví, chodím tam jenom proto, že tam mám pár dobrých známých, se kterýma se dobře tráví čas, a taky je to jakási jistota peněz, které nejsou úplně veliké, ale mně to stačí. Navíc to mám do práce jen 5 minut chůze, což je pro mě důležité, poněvadž na ranní směnu tam musím být už v půl šesté, aby se stihlo vše připravit - pokud byste se ptali, pracuji v supermarketu v sekci ovoce/zelenina. 

Kamarádka mizí v tramvaji a já zalézám do bytu. Beru to jako znamení a jdu zkusit meditovat. Pouštím si tedy nějakou příjemnou muziku, sedám si do co nejpohodlnější pozice opřený o zeď a začínám... no, spíše fyzicky odpočívat. 

Hlavou se mi honí veliká spousta myšlenek. Jak dlouho ještě vydržím v práci? Kde budu za rok? Co se to se mou děje? Proč mě skoro nic nebaví? Mohou ty knížky mít pravdu? Může mít vůbec někdo pravdu? Mají ty spirituální knihy, které jsem četl nedávno, taky pravdu? Existuje něco kolem nás, žijící vlastními životy? Co určuje náš osud? Jsme to jenom my sami? Co teda budu večer jíst? 

Hudba dohrála a já zjišťuji, že jsem tam namísto hodinové verze dal jen 5minutovou. Zběžně koukám na Facebook, co se nového děje a vidím, že mi přišla zpráva od jedné slečny, se kterou jsem se před několika měsíci viděl na jedné akci a kde jsme si chvíli povídali. Zve mě spolu se svým přítelem na další setkání ve městě hodinu daleko od Prahy, půjde prý o jakési povídání o starověkém Egyptu a hlavně Sfinze, o energiích, vesmíru a hlavně mě prý chtějí s někým důležitým seznámit. Ve zvolený termín mám čas a tak souhlasím. Nakonec, na výletě jsem dlouho nebyl a třeba se i něco zajímavého dozvím. 

Celou cestu v autě jsem nemám vůbec čas přemýšlet nad cílem cesty. Slečna s přítelem mě zabavují otázkami na můj život, co mám rád, co čtu, o co se zajímám a jestli už jsem třeba o té paní, co povede dnešní akci, někdy už slyšel. Také mi povídají svoje nejrůznější životní historky, proč si na mě vzpomněli, co od té doby dělali, co mají v plánu a proč já se jim do toho plánu hodím. Nejsou úplně moc konkrétní, ale hlavní je, že panuje dobrá atmosféra. Až chvilku před cílem si uvědomuji, kde jsem a že vůbec nevím proč. 

Nervózně čekáme po zaklepaní přede dveřmi, než nám někdo přijde otevřít. Dveře se otevírají a já v nich spatřím nádhernou usměvavou hnědovlásku o něco starší než já, která nás vřele vítá a pouští dál. Všude je cítit nádherná vůně čmoudících tyčinek a ještě něčeho, co nedokážu popsat. Na zemi a gauči v obýváku sedí dalších několik lidí, kteří se buď jen tak usmívají a pijí čaj, anebo mezi sebou nadšeně švitoří. Všichni nás zdraví, někteří se chtějí ihned družit v hovoru, jiní dokončují své předchozí diskuze. To vše ale končí asi o dvě minuty později, kdy ze zadní místnosti přichází ona žena, se kterou mám být speciálně seznámen. 

Je to milá žena, blondýnka, velmi subtilní a mnohem menší než já. Taktéž se, jako ostatní, usmívá od ucha k uchu a zve mě i mé dva hostitele k sobě. A aniž bych se mohl jakkoliv připravit, zjišťuji v následujících deseti minutách, že se chystá ohromné duchovní centrum, jehož já budu součástí, a to ne jen tak ledajakou. Já jsem totiž prý velmi důležitou součástí, klíčem, který má všechno otevřít. 

V dalších několika hodinách slyším tolik věcí a předpovědí, že jejich popis by vyšel na několik knih, ale ty nejsou důležité. Důležité je to, že se mi to jakýmsi zvláštním způsobem líbí. Zároveň představa, že budu pravidelně přijíždět sem, do takto vyloženě přátelského prostředí, které vede žena, po níž neustále hážu očima, je vyloženě skvělá. Večer tedy odjíždím plně spokojen a zaujat tím, že vesmír pro mě našel práci. Našel zámek, do kterého pasuji.

...