V kinech stále řádí druhý Avatar, kterému se snaží srdnatě vzdorovat animovaný Kocour v botách. Dnes je však v kinech doplní Jason Statham se svou partičkou špičkových agentů. Zvládnou v této konkurencí držet krok?
Pokud by chtěl někdo tvrdit, že nám Ritchie po dokonalých Gentlemanech a intenzivním Rozhněvaném muži protentokrát „předhodil" typický béčkový film, který sází na jednoduchou zápletku a nebere se moc vážně, možná bych s ním i souhlasil. Jenže ono to není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Jsou totiž dva druhy béčkových filmů. Ty „první" jsou celkem o ničem. Tvůrci se v nich berou smrtelně vážně, akce je průměrná a hlavní hrdinové se tváří, jako by jim někdo právě zabil štěňátko. Znamená snad tato „haha reference", že mám prvního Johna Wicka za průměrného a takhle se mu veřejně vysmívám? Kdo ví? Asi Nikdo... Pak je tu druhá kategorie béček, kterou já osobně miluju. Akčňáky, které si umí udělat srandu samy ze sebe, servírují před diváka jednu akci za druhou a jednoduše vás baví od začátku do konce. A Operace Fortune naštěstí patří do té druhé kategorie.
Guy Ritchie prostě umí. Když má k ruce talentované scénáristy a nabušený herecký ansámbl, může natočit prakticky cokoliv bez ohledu na to, jestli je hlavní myšlenka příběhu nějak výrazně originální a převratná. Já tak mám jistotu, že můžu na jeho film v klidu přijít do kina, pohodlně se usadit a už od první minuty se královsky bavit. Takže ano, Ruse de guerre je na poměry Ritchieho projektů dost přímočarou podívanou, ale ne - není to problém.
Zápletka se rozjíždí hned v samotném úvodu a divák je bez zbytečného vykecávání vržen přímo doprostřed zběsilé akce. Na začátku jsem měl sice chvíli problém s tím, než jsem si zvykl na poměrně živelnou kameru, která se houpala více než děcka na housenkové dráze, ale to se díky bohu srovnalo celkem rychle, takže mě tento detail zbytečně nerušil.
Následuje krátká představovačka členů týmů, která příjemně jiskří hravými dialogy a jde se na věc. Akce střídá akci, jednotlivé konverzace mezi postavami jsou zábavné a film šlape jako dobře namazaný stroj. Prostě klasický Ritchie, který se na place evidentně baví tím, co dělá.
Popravdě se mi už dlouho nestalo, že bych za celý film neměl ani na krátký okamžik nutkání kouknout na hodinky a zjistit, jak daleko už jsme se dostali. Většinou se jednou či dvakrát objeví v příběhu chvíle, kdy si říkáte: „Tohle by šlo trochu zkrátit", ale u Operace Fortune jsem ten pocit neměl ani jednou. Velmi pravděpodobně za to může fakt, že si film na nic nehraje a prostě chce „jen bavit", ale sakra. Pokud by mělo každé akční béčko takové tempo, rozhodně bych si neměl na co stěžovat.
Protože když se nad tím zamyslím, minimálně z mého pohledu nemá ten film sebemenší chybu. Jasně, mohl bych mu vyčítat, že se nesnaží o žádné „větší poselství" a jedná se jen o nařachanou klukovskou zábavu. Jenže ono to funguje v každém okamžiku, kdy na to koukáte. Je to zábavné, má to šmrnc a všechno funguje v rámci pomyslného uměleckého záměru prakticky na jedničku.
Casting je navíc opravdu delikátní. Vedle klasicky zamručeného Jasona Stathama vyčnívá hlavně úžasná Aubrey Plaza, která po seriálovém Legionovi nebo legendárním Scottu Pilgrimovi opět září jasněji než vila v Černobylu. V pomyslném trojlístku dokonalosti ji doplňuje i výborný Josh Hartnett v roli legendárního Dannyho Francesca a Hugh Grant jako zbohatlík Greg Simmonds. K tomu přidejte ještě výborný soundtrack, který v některých motivech dává vzpomenout na Rozhněvaného muže a výsledkem je skvělá akční jednohubka, kterou si ještě někdy rád zopakuji.
Nový film Guye Ritchieho tak můžu vřele doporučit všem, kteří chtějí vyrazit do kina, vypnout a užít si dvě hodiny akční jízdy, která baví od začátku do konce. Pokud čekáte sofistikované vyprávění ve stylu Podfu(c)ku nebo Gentlemanů, asi budete z výsledku zklamaní, protože Operace Fortune je opravdu o poznání jednodušší a hraje více na efekt. To však nemění nic na tom, že se jedná o skvělou podívanou, která vysoce převyšuje většinu konkurenčních akčních filmů, kterých v průběhu tohoto roku uvidíme ještě nejspíše několik.
Hodnocení - 80 %
Autor recenze - Nevka
V blízké budoucnosti vypukne občanská válka mezi autoritářskou vládou Spojených států a různými secesionistickými hnutími. Známý válečný fotograf Lee Smith zachrání začínající fotoreportérku Jessie před sebevražedným bombovým útokem v New Yorku. Tím začíná celý příběh, který je... o čem vlastně příběh je? Jedná se o politické vyjádření,...
S klepajícími se prsty datluji tyto dojmy ihned po novinářské projekci. Pokračování filmu, který označuji za jedno z předních sci-fi dékady, byť ne každý se mnou souhlasí. Pomalé tempo leckoho odradí, leckdo namítne, že je Duna nabubřelá a působí jako velký trailer na pokračování. Jaké jsou tedy moje pocity ze dvojky?
Je to už nějaký ten pátek, kdy Bohemian Rhapsody roztrhlo pytel s novou vlnou mainstreamových filmů o slavných hudebních legendách. Ke Queenům se přidal Eltonův Rocketman, Whitney Houston s I Wanna Dance With Somebody, zanedlouho se k nim přidá Michael Jackson... A to zdaleka nebude vše.