Nekonečné dvě hodiny v Resident Evil: Infinite Darkness

Videoherní série Resident Evil se dočkala již mnoha filmových adaptací. Ať už to je hraná série od Andersona, která se svými šesti díly byla tak o pět dílů delší, než by si kdokoliv přál, anebo tři animované filmy, které sice dle mého dopadly o chloupek lépe než ty hrané, stále se ale rozhodně nejednalo o zdařilé kousky. Když už to skoro vypadalo, že nás žádné další filmové zpracování nečeká, přišel Netflix se svou minisérií Resident Evil: Infinite Darkness.

Leon Kennedy se nedávno vrátil ze Španělska a je rovnou povolán do Bílého domu na další misi. Při příjezdu ale dojde k výpadku proudu a než se nadějeme, už přiběhnou první zombie. Po rychlém zneškodnění hrozby za pomoci Leona a dalších tří elitních vojáků se všichni společně s prezidentem setkají v oválné pracovně. Tam je nám vysvětleno, že data americké vlády na výzkum biologických zbraní byla ukradena a že za vším pravděpodobně stojí Čína.

Leon se tedy vydá do Číny, kde se začne dozvídat nejen o problémech americké vlády, ale hlavně o státě Penamstánu, kde právě skončila občanská válka. Z té si přeživší přinesli velmi zvláštní vzpomínky na mrtvé. Nebo spíše nemrtvé.

Rád bych zde rovnou navázal na příběh, nejdříve si ale musím postěžovat na to, co vás ve filmu zarazí jako první. Tím je samozřejmě animace.

Film se trhá a snímky za sekundu jsou občas až bolestně nízko, naprosté odfláknutí jakékoliv vedlejší postavy a nepřirozené pohyby postav. Když vidíte všechny problémy, které animace má, přestanete si na chvíli myslet, že sledujete film, ale máte pocit, že jste omylem nainstalovali a zapnuli šestý herní díl a sledujete nějakou řadovou cutscénu.

I samotný příběh na mě silně působil, jako bych ho už ve zmíněném šestém díle viděl. Je ničím nezajímavý, většinu času nudný a plný naprosto předvídatelných zvratů, které vlastně všechny odhadnete už u konce první epizody.

Mimo příběh zde mám problém i s tempem a celkovém fungování této série. Celou dobu jsem měl pocit, jako by tvůrci tak nějak zapomněli, že dělají film a ne hru. Jasně, na to, že žádná adaptace ještě nikdy nezabrousila do vod původního survival hororu (což je veliká, veliká škoda) a snažila se jen o akční zombie film, jsem si už nějak zvykl. Dříve se v nich ale vyskytovala aspoň nějaká akce.

Nachází se zde velké množství pasáží, které by ve filmu prostě neměly co dělat a ve hře slouží jen jako výplň času. Tyto akční scény vám tím pádem dávají pocit, že asi hrajete hru a už byste se měli chopit ovládání a jít střílet nemrtvé. Tvůrcům ale naštěstí vždy v ten moment dojde, že tudy to dál nejde, pasáž okamžitě utnou a vy ani nemáte šanci zjistit, co se právě stalo. Tím se vytratí i velká část akčních scén, které jsou vlastně tím jediným, co mohl film nabídnout.

Od každé části se okamžitě utíká, vše plyne strašně rychle a nemáte šanci se ani rozkoukat. Jeden pěkný příklad je, že stejně jako ve hrách, ani tady nechybí bossfight s nějakým obrovským monstrem. Ten trvá přibližně pár minut, přičemž většinu času vidíme jen hrdiny, jak za monstrem běží. Potom párkrát mrknete, uslyšíte asi dva výstřely, střih na finální dialog a už sledujete titulky. Vyvrcholení celé minisérie tím pádem bylo naprosto mdlé, prázdné a po konci jsem si nemohl říct nic jiného, než - a to bylo jako všechno?

Resident Evil: Infinite Darkness mě vlastně jen přinutil konečně nad adaptacemi této série zlomit hůl a do budoucna už jim žádnou naději nedávat.

Na tomto díle opravdu jen těžko hledám něco pozitivního a nemůžu mu dát více, než 35%.

Autor článku - Biasim