Návrat k Hunger Games – Syrový a tvrdý

Devět let po tom, co v našich knihkupectvích dozněla "síla vzdoru", přichází Suzanne Collins úplně s novým příběhem. Ten se však odehrává 65 let před tím, než do arény vstoupila Katniss. V dobách, kdy byl ještě prezident Snow studentem kapitolské Akademie... A jak se návrat do Panemu povedl?

Staří známí

Abych vás navnadil, tak na začátek řeknu, že jsem byl mile překvapen. První dvě až tři stránky jsem se sice protrápil slovosledem, který mi úplně nevyhovoval, ale celkem brzo si to sedlo. Už delší dobu přemýšlím nad tím, kde byl tehdá vlastně problém, ale až na ten "nejúplnější" začátek je kniha úžasně čtivá a text plynulý. Proto nad tím můžu v klidu mávnout rukou a pokračovat dál.

Suzanne totiž ve své "baladě" pracuje s neuvěřitelným množstvím nových a zajímavých postav. Známých postav je tady minimum. Pokud pomineme, že se tady občas mihnou předchůdci slavných představitelů Kapitolu, jako je třeba "Lucky" Flickerman (pravděpodobný příbuzný moderátora Ceasara), jsou doslova dvě. Fanoušci původní série se tak mohou těšit na Tigris, která se tady představí v mnohem větší roli, ale hlavně na Coriolana Snowa. Ten je, pro mnohé překvapivě, hlavní postavou tohoto příběhu. Je však možné vybudovat ve čtenáři pozitivní vztah k někomu, kdo je v blízké budoucnosti nechvalně proslulý svou krutostí, odpudivostí a prohnilostí? Překvapivě ano.

Účel světí prostředky

Než si zvyknete na to, jak číst jméno Coriolanus, chvilku to trvá. Postupem času si na něj ale navyknete a uvědomíte si, že je celkem elegantní a skvěle koresponduje s pompézním pojetím Kapitolu. Slovo "pompézní" je však trochu zavádějící. Protože ono okázalé hlavní město Panemu, jak ho známe z původní trilogie, se ještě stále vzpamatovává z těžkých válečných časů. Od vzpoury krajů už sice uběhlo přes deset let, ale tento konflikt si na obyvatelích vybral svou daň. Kapitol sice zvítězil, ale ke své dávné slávě má stále poměrně daleko. A to se odráží jak na Coriolanově charakteru, tak na pochmurném tónu celého příběhu.

Kdysi honosný rod Snowů balancuje nad propastí, za jejímž vznikem stojí vybombardování 13. kraje, kde se nacházela naprostá většina vojenských skladů, které Coriolanův otec vlastnil. Oba jeho rodiče navíc v průběhu války zahynuli a improvizovaná rodina složená z babičky, sestřenice Tigris a naší hlavní postavy tak živoří, jak jen se dá. Babička stárne (už ani pomalu nevychází z domu) a o něco starší Tigris pracuje, kde se dá. Místy se dokonce objevují náznaky toho, že je díky svému vzhledu čas od času nucena i k roli společnice. Jenže to se nikdo nesmí dozvědět, protože kdyby se všechny jejich problémy dostaly na veřejnost, vážnost jejich rodu by zmizela. A reputace je tím jediným, co Coriolanus v tuto chvíli má.

Snow vždycky vítězí!

Můžeme ho tak sledovat, jak se snaží při svých studiích chovat noblesně a úměrně postavení, které by měl mít. A právě tady se dostáváme k jeho hlavnímu charakterovému rysu. Coriolanus je skrz na skrz pragmatickým člověkem, který navenek může působit vřele a otevřeně, ale v nitru pečlivě zvažuje každý krok, který ho musí ve společenském žebříčku posunout co možná nejdál. Je to totiž jeho jediná naděje, jak se dobrat ke stipendiu na Univerzitě, které by si při jejich finanční situaci nemohl dovolit. Valná část knihy tak mapuje jeho směr jeho uvažování, které zahrnuje jistou míru přetvářky a účelového jednání. Což už samo o sobě naznačuje, čeho může být v budoucnu schopný. Ale nic není černobílé a tyto jeho "temnější" stránky jsou teprve ve svých začátcích. A právě ty jsou ohroženy ve chvíli, kdy se objeví dívka, která výrazně ovlivní jeho morální kompas. 

Hry, jak je neznáte

Než se však dostaneme k Lucy Gray, musím vám v krátkosti nastínit, jakým způsobem probíhají 10. hry. Jsou totiž diametrálně odlišné od toho, čím si prošla Katniss s Peetou. I přes to, že se jedná již o desáté hry, všechno je teprve ve svých začátcích. Hladové hry nezajímají jak obyvatele krajů, tak občany Kapitolu. A co to je za efektivní reparace, když vzbouřenci "trpí" jen při Sklizni? Pořadatele her tak čeká nelehký úkol. Prodat hry publiku tak, aby zajímaly všechny vrstvy obyvatelstva. A prvním krokem k jejich propagaci je angažování nejstarších studentů Akademie do role trenérů.

Hopsa hejsa, smrt nezná hranic...

Od této knihy jsem čekal prakticky všechno, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že podá tak komplexní obraz o tom, jak vlastně fungují základní myšlenky PR a marketingu. Prakticky celá první třetina se zabývá tím, jak správně tuhle řezničinu propagovat. Protože kdo by se dobrovolně chtěl dívat na to, jak se 24 "dětí" zabíjí v aréně, která tenkrát měla rozměry "pouhé" gladiátorské arény? No, skoro nikdo... A tak se postupně propracujeme k přidání sázek na jednotlivé splátce nebo k posílání darů do arény. Protože když už si na někoho vsadíte, chcete mu dopřát ty nejlepší podmínky pro výhru. Ano, je to zvrhlé, ale přesně taková je i hlavní organizátorka her - doktorka Gaulová, která by byla v případných filmech naprosto dokonalá s tváří Dolores Umbridgeová (Imelda Staunton). Právě ona totiž představuje tu nejvýraznější koncentraci zla v celé zemi. Další detaily prozrazovat nebudu, ať z toho taky něco máte.

Pro zkompletování celkového obrazu tehdejší doby použijeme i chování k splátcům. Zapomeňte na velké přehlídky, krásné pokoje a "vymazlené" tréninkové centrum. Vylosovaní nešťastníci do Kapitolu přijíždí v dobytčích vozech, nikdo jim nedá najíst a všichni jsou vyklopeni jako do volně přístupného pavilonu v zoo. Kolem a kolem - chovají se k nim jako k divé zvěři. To se však postupem času mění, když se objevuje "hlavní hvězda" letošního ročníku.

Podmanivá Lucy Gray

Už celkem standardně se světla reflektorů otáčejí ke splátkyni z dvanáctého kraje. Tu ještě před vylosováním dostává vlivem zákulisních machinací na starost jako trenér právě Coriolanus (jména nejsou dopředu známa). V tu chvíli by však nikoho nenapadlo, že dívka z tak zuboženého kraje by mohla mít sebemenší šanci na vítězství. Jenže pak dochází k vylosování Lucy Gray, která ještě před svým příchodem na pódium zařídí mezi přítomnými řádný rozruch, když z kapsy sukně vytáhne hada. Její následné vystoupení už způsobí vyložený poprask a Snow si tak začíná uvědomovat, že sice nevyhraje, ale díky té "holce" může ke své osobě přitáhnout potřebnou pozornost.

Bylo na ní něco mlhavě povědomého a znepokojujícího. Ty malinově růžové, královsky modré a narcisově žluté volány...

A tak se před námi začíná rozvíjet vztah dvou rozdílných lidí, kteří jsou v úplně jiné situaci. Lucy jde na smrt do arény a Coriolanus se snaží zapůsobit na představitele Akademie, aby mohl studovat na Univerzitě. Časem si však začínají jeden k druhému nacházet cestu a jejich přístup k situaci se začíná měnit. A za sebe musím říct, že se jedná o moc příjemné okořenění příběhu. Ani bych se nebránil názoru, že se jedná o nosnou linku, která přímo ovlivňuje vývoj postav a jejich přístup k životu. Navíc jsem neuvěřitelně rád, že je jejich interakce přirozená a odpovídá tomu, jak jsou jejich charaktery vystavěny. Vždycky je fajn, když taková linka netlačí na pilu. 

Kladně hodnotím i fakt, že pokud jste četli nebo viděli Hunger Games, celou dobu vás trápí nepříjemný pocit toho, že tohle asi dopadne dost špatně. Já sám jsem se dost dlouho připravoval na to, až se s Lucy budeme muset rozloučit. Což je úžasné. Když čtete a celou dobu víte, že se každou stránkou blížíte k záhubě, vnímáte atmosféru této doby mnohem intenzivněji.

Půjdeš se mnou

ptám se tence

k stromu kalně šedým ránem

kolem krku s režným lanem

divné věci se tu děly

divnější než zajdeme-li

k tomu stromu oběšence.

Proč?

Což bude zhruba tak vše, co vám řeknu k hlavním myšlenkám knihy. Nerad bych se tady pouštěl do dalších rozborů pasáží, protože to by už zavánělo výraznými "SPOILERy". Musím jen podotknout, že oproti jiným recenzentům nemám problém s rozvláčností příběhu nebo s jeho poslední třetinou, která je hodně odlišná. Prvních 477 stránek mi tak přijde adekvátně využitých a tématicky uchopených. Jenže když nepočítáme poděkování, kniha má těch stran 496. A tady přichází problém...

Za to, co se stalo na posledních 22 stránkách bych vraždil (obrazně řečeno). Jestli zbytek knihy dává dokonalý smysl a funguje tak, jak má, jeho konec to naprosto postrádá. Rozuzlení, kterého se dočkáme v jednom blíže nespecifikovaném domě, je totiž neuvěřitelně naivní a odfláknuté. Čtenář si stejně jako postavy do závěru zapojené musí domýšlet, co si kdo myslí, a proč se na posledních stránkách děje to, co se tam děje.... Naprostá většina těchto představ je navíc docela absurdních a mimo. Přitom si umím představit 23 lepších scénářů (toto číslo je použito zcela záměrně), jak tuto katarzi uspokojivě dovést do zdárného konce. Tohle mi připadá jako vyložený lazy-writing. Do tohoto bodu jsme se sice postupem času potřebovali dostat, ale ne tak hloupým způsobem.

To stejné platí pro epilog. Ten na rozsahu 6 stran celkem povrchním způsobem ukazuje finální přerod "Korji" v prezidenta Snowa, kterého už moc dobře známe z původní trilogie. Asi chápu, že už Suzanne nechtěla příběh natahovat, protože na délku poslední třetiny si stěžuje každá druhá recenze, ale mně tam ještě ta další (třeba) stovka stran prostě dost zásadně chyběla. Když kniha láká na přerod poměrně slušného, ač pragmatického studenta v tvrdého vládce země, měla by se tomuto tématu věnovat trochu více. I kdyby to mělo znamenat třeba rozdělení příběhu na dva třísetstránkové díly...

Shrnutí

S knihou jsem byl takřka po celou dobu naprosto spokojený. Můj celkový dojem však výrazně pokazilo zhruba posledních 22 stránek, kde se vyrojilo více problémů, než na všech předchozích 477. Pokud bych však měl ,,Baladu o ptácích a hadech" doporučit, učinil bych tak bez sebemenších problémů. Na to, jak komplikované muselo být uchopení takto starého příběhu, byl příběh přirozený a nepůsobil dojmem "nuceného pokračovaní". Postavy si oblíbíte takřka okamžitě a vedlejší postavy vás nebudou vytáčet do nepříčetnosti. Za zmínku stojí i skvělý Sejanus, kterého jsem v recenzi zásadně vynechal i přes to, že má tady dost zásadní roli. Protože všechno vědět nepotřebujete, že?

Obecně však nesouhlasím s myšlenkou, že tohle nejsou Hunger Games. Jsou to "Hladové hry" v plné své divokosti a kráse. Jen jsou to jiné hry, než na jaké jste byli zvyklí. A právě s tím musíte počítat, pokud se na tuto knihu vrhnete.

Vzhledem ke konci, který mi tady výrazně scházel (a při dočítání mě celkem vytočil) musím dát knize 7,5 bodů z 10. Jinak bych šel ještě minimálně o bod výš. Ať tak či onak jsem však rád, že tento příběh vznikl a na závěr poznamenám, že ten konec může vadit třeba jen mně. Postřehl jsem, že moc lidí si na něj jinak nestěžuje.

P.S.: Pokud jste viděli zatím třeba jen filmy, tak bych možná i doporučil začít nejdříve s Baladou. Příběhově začíná před hlavní sérií, a mohla by skvěle fungovat jako úvod do celé knižní trilogie.

Hodnocení - 75 %

Recenzi napsal - Nevka

Specifikace knihy

Žánr: Literatura světová, Sci-fi, Pro děti a mládež
Vydáno: 2020, Fragment (ČR)
Orig. název: The Ballad of Sonbirds and Snakes
Počet stran: 504
Jazyk vydání: český
Překlad: Zdík Dušek
Vazba knihy: pevná / vázaná s přebalem
ISBN: 978-80-253-4814-7
Specifikace z: Databázeknih.cz

Knihu i se slevou 20% najdete na >zde<.