Muzeum 1: Máte čisté svědomí? Smrtící žabák je výživnou krimoškou na deštivé dny

Déšť. Vrah v žabí masce. Krve jak... no, jako v průměrné manga-kriminálce. Detektiv Hisaši Sawamura to nemá s tímhle zločincem vůbec jednoduché. Brutálně zavražděné oběti morbidního (a značně vynalézavého) zabijáka se pomalu vrší a policie stále zůstává o krok pozadu. Co má společného líný tlouštík, všemi oblíbená kráska a rodina pana detektiva? No... něco jistě ano.

Za mangou Muzeum – Sériový vrah se směje mezi kapkami deště stojí japonský autor Rjósuke Tomoe. Trojdílná minisérie, která se v roce 2016 dočkala také filmové adaptace, v Japonsku vyšla roku 2013. Čeští milovníci japonských kriminálek se jejího prvního dílu o 236 stranách díky Nakladatelství CREW dočkali v srpnu letošního roku. Skvělý překlad je dílem Jana Hromka.

Hned z kraje je třeba říct, že Muzeum rozhodně není čtení pro citlivé dušičky. Pokud milujete holmesovské souboje velkých mozků (na které jsou Japonci všeobecně experti), trochu té poctivé bestiální brutality a zabijáky s fantazií, kteří si sebelepší vyšetřovatele rádi povodí na provázku, pak jste tu správně. Tahle vizuálně nenápadná knížečka spojuje krvavost série Saw, ducha Death Note a hladká, čistá Tomoeho kresba vás neušetří ani těch nejnechutnějších detailů.

Jízda startuje nálezem brutálně zavražděné dívky spolu s tajemným vzkazem. Společně s vyšetřovateli se tak dozvídáme, že tenhle poněkud extrémní způsob znežití má být trestem. A červená nit se začíná odvíjet. Mrtví se kupí na úctyhodnou hromadu a nemají zdánlivě absolutně nic společného... až na jednu drobnost. Ta do krvavého soukolí připlete rodinu našeho hlavního hrdiny a příběh rázem získává zcela nové grády. Detektiv Sawamura je solitér každým coulem, který svou prací žije tak moc, až ho stála rodinu. A teď hrozí, že o ni přijde znovu... jen tak nějak víc definitivně.

Muzeum rozhodně není oddechové čtení na ukrácení dlouhé chvíle, pokud si ale chcete trochu okořenit podzimní deštivé dny, pak je rozhodně tím pravým. Náš zabiják v žabí masce totiž vraždí, pouze když prší. Autor dobře ví, jak dávkovat napětí, aby čtenáři zabránil knihu odložit. Důmyslně vás donutí otáčet stránku za stránkou, dokud se nedoberete ke konci a nezjistíte... že si nutně musíte přečíst i zbývající dva díly.

Pro někoho tempo, se kterým Rjósuke Tomoe sype mrtvoly, stopy i náhlá prozření většinu času tápajících policistů, může být až vražedné. Pro nás ostatní, co se u krimošek neradi nudíme, je tahle kadence naprosto adekvátní. Máte pocit, že zabiják v masce žáby nemůže být děsivý? Ale může. Na scénu často nastupuje nenápadně, jen aby za sebou nechal krvavou a mnohdy mírně nechutnou spoušť. Některým jeho obětem jejich osud i přejete, u jiných váháte, čím se provinily. Pravou motivaci vraha a ani jeho tvář se v prvním díle nedozvíte, zřejmě ale – stejně jako já – začnete ke konci tušit, že vaše dedukce možná úplně nutně nemusela být správná.

Děj se odvíjí svižně, chybí jakékoli otravné prostoje a postavy jsou vykreslené dost na to, aby si k nim čtenář dokázal vybudovat vztah, ale zároveň zde existuje dostatek prostoru pro to drobné „ale“, připomínající, že nikdy nic není takové, jaké se to na první pohled zdá. Na pozadí toho všeho se nad Tokiem, kde se děj odehrává, vznáší pochmurný temný mrak slibující déšť, aniž by kdokoli byl schopen předvídat, kdy skutečně začne pršet.

Celkový dojem podtrhuje velmi realistická a svým způsobem strohá kresba, která do stylu vyprávění minimálně z mého pohledu výborně zapadá. Vidíte pouze to, co vidět máte, bez rušivých elementů na pozadí. Právě přímočarost je ale také určitou slabinou Muzea. Bez alespoň drobných kliček jaksi nevzniká prostor pro skutečně nečekané momenty a zvraty. Příběh plyne, je takřka dokonalou ukázkou toho, jak má vypadat správný thriller, ale geniální momenty od něj nečekejte. Minimálně v prvním díle vás neohromí ani šokující dějový oblouk, ani velkolepé odhalení nečekaného, hlubokomyslného motivu.

Závěr

Zjištění, že konkrétně tahle manga existuje i jako film, ve mně vzbudilo zvědavost. Muzeum je totiž skvělý materiál pro takové zpracování. Jako čtenáře mě pak štve, že má pouhé tři díly – za což si pan autor může sám, protože mě donutil chtít víc. Víc vynalézavých vražd z rukou zabijáckého monstra v žabí masce, víc o životě detektiva Sawamury i jeho kolegů, víc o pozadí toho všeho a... nemohl se objevit někdo, koho ten krvavý lynč inspiroval? Vsadili byste si na to, že je právo skutečně na straně zákona?

Autorka recenze – Kristýna Mia Vondřichová