Marvel´ s Spider-Man 2: Hra roku 2023... Akorát, že vůbec!

Letošní rok je, co se minimálně videoher týče, velmi povedený. Sérii Baldur's Gate se povedlo díky úžasné práci belgického studia Larian Studios vrátit v plné parádě na trůn RPG her, na kterém byl posledně před více jak 20 lety. Finské studio Remedy po 13 letech vydalo výborné pokračování jedné ze svých legendárních klasik Alan Wake II. Japonské Nintendo zase dokázalo vydat stejně, ne-li více dechberoucí pokračování svého hitu z roku 2017 - Legend of Zelda: Tears of the Kingdom. A polskému studiu CD PROJEKT RED se povedl neskutečný comeback se svou hrou Cyberpunk 2077 nejen díky letos vydané expanzi Phantom Liberty, ale i díky důležitému Patchi 2.0, který konečně zrealizoval onu vizi, jakou vývojáři původně se hrou měli, ovšem bohužel nepodařilo se jim ji v roce 2020 při původním vydání zcela dodržet.

Chápu, že po takovém úvodu to skoro vůbec nepůsobí jako téma o nové Spider-Man hře od Insomniacu. Chtěl jsem se však tímhle dlouhým úvodem dostat k jedné konkrétní otázce, zda-li bych osobně označil Marvel's Spider-Man 2 za stejný nebo podobný úspěch jako u výše zmíněných případů. Odpověď je bohužel složitá. Kdybych se pokusil odpovědět stručně, řekl bych: ,,Ano a ne''. Konkrétnější odpověď je však palčivější.

Předem chci upozornit, že se nebude jednat o klasickou recenzi, jelikož si myslím, že všechno důležité se můžete dozvědět a dost pravděpodobně jste se už dozvěděli u jiných herních magazínů, které tady v Česku máme (a dost možná jste se přesvědčili sami na vlastní kůži) a osobně bych tohle, co právě čtete, ani neoznačil za recenzi, jako spíš za takové tlachání nad hrou, na kterou mám krapet odlišnější a i přísnější pohled než většina. 

To znamená, že zde nebudu rozebírat každou jednotlivou věc, nebudu zabíhat do zbytečných detailů (SPOILERŮ se taky bát nemusíte) a spíš chci vypíchnout takové ty hlavní body, ve kterých hra září, zaostává, nebo je tak nějak na půl cesty. Zároveň se pokusím to napsat co nejkratším způsobem, na rozdíl od mých jiných herních recenzí.

Osobně mám Spider-Mana rád. Vyrůstal jsem na něm už od malička díky úžasným filmům od Sama Raimiho s Tobey Maguirem v titulní roli. Od té doby jsem s ním toho hromadu přečetl, viděl a odehrál, takže se osobně považuju za Spider-Manova fanouška. Paradoxně to byl právě taky Spider-Man, který mě dostal k videohrám. A to svou, ne zrovna povedenou, PC verzí hry Spider-Man 2 z roku 2004. Nicméně nedá se popřít, že díky této hře jsem spadl do tohoto průmyslu a od útlého dětství až doteď jsem projel nespočet her, ať už přes slavné RPGčka, adventury, simulátory, bojovky, strategie atd. A dost možná i díky tomu jsem měl, a stále mám, po dohrání téhle nové Spider-Man hry šíleně rozporuplné pocity. Všechno ale postupně.

Osobně mohu potvrdit, že gameplay je tím nejlepším prvkem celé hry. Samozřejmě, nejedná se o bůhvíjak zásadní revoluci a upřímně si myslím, že Insomniac mohl do některých systémů a funkcí zabřednout ještě víc, ale i tak to alespoň na první dohrání bohatě stačilo. Hra staví na stejném základu, jako předchozí hry. Některé části gameplaye nechává stejné a některé upravuje tak, aby hra dosáhla lepšího balancu a nabídla převážně v soubojích (i v levelovacím systému) větší míru výzvy a komplexnosti než v případě první hry z roku 2018.

Já jsem s tímhle rozhodnutím naprosto v pohodě, jelikož si myslím, že hry by měly VŽDY, nehledě na to, jak moc se snaží oslovit sebevětší masu lidí, poskytnout výzvu i těm největším veteránům/odvážlivcům. A pokud to není někomu po chuti, pak by měl mít na výběr z různých stupňů obtížnosti. Samozřejmě za předpokladu, že se nejedná „soulsovky“ jako od japonského FromSoftware, jejichž hry jako Dark Souls, Bloodborne nebo Elden Ring doslova stojí a padají na oné vyzývavé a nekompromisní obtížnosti.

V Marvel's Spider-Man 2 tohle rozhodnutí funguje skvěle, nicméně zcela na rovinu, ani na nejtěžší obtížnost (na kterou jsem hrál od začátku až do konce) vám hra nenabídne bůhví jak drastickou obtížnost, ale zase v tomhle případě to není potřeba a bohatě to stačilo, abych u každého fightu/bossfightu, který ve hře nastal, nezíval nudou. Hodně se zde také propagovala možnost hrát za dva Spider-Many, nicméně nejedná se zde o něco převratného a je to vlastně dle mého promarněný potenciál.

Na drtivou většinu hlavních questů (u vedlejších to jsem schopný akceptovat) si totiž vždy budete muset vybrat konkrétního Spider-Mana, kterého vám hra předem nakazuje a díky tomu se ani v těch příběhových soubojích nemůžete libovolně přepínat mezi Milesem a Peterem, poněvadž tam oba dva naráz nejsou, a když už tam oba jsou, tak zrovna jen jeden z nich musí řešit jiné nebezpečí, jelikož ten druhý momentálně odpočívá na střídačce, což je většinou díky tomu, že ten druhý dostal solidní nakládačku (ve většině případech je Peter ten, co dostává nakládačku), díky čemu dle mého trpí nejen pestrost gameplayových pasáží, ale i logika scénáře a vlastně i scénář samotný. Ale o tom až později.

Technická stránka hry je za mě výborná a je skoro až k neuvěření, jak moc se Insomniacu daří ždímat z PS5 maximum. Načítací obrazovky v téhle hře v podstatě neexistují a pojem „fast travel“ díky téhle hře nabral zcela nový význam, jelikož během hraní si vždy stačilo ukázat na mapě New Yorku, kde chcete přistát, ať už s Milesem nebo Peterem, a v mžiku jste byli tam. Za zmínku rozhodně nejvíc stojí jistá portálová pasáž ve hře po vzoru Ratchet & Clank: Rift Apart.

Hrál jsem primárně v režimu výkonu a to hlavně proto, že jsem si vyzkoušel režim věrnosti, který sice nabízí hezčí obraz a grafiku celkově, zároveň vám ale uzamkne snímky na 30 za sekundu. Což po krátkém úvodu v 60 snímcích za sekundu byla tak odporná změna, že jsem to musel okamžitě vrátit na 60. A je dost možné, že i díky tomu hra nevypadala na pár místech tak dobře, jak by mohla. Bavím se tu primárně o detailech v obličejích, které byly většinou buď rozmazané nebo nějak divně zrnité. Jak říkám, je dost možné, že za to mohl režim výkonu, ale na druhou stranu si fakt nemyslím, že bychom jako hráči měli v roce 2023 za víc snímků za sekundu platit horší grafikou. Abyste to ale nepochopili špatně, tak hra je v celku, co se vizuálu týče, úchvatná, ale bohužel jsou to tyhle detaily, které mě nejednou nepříjemně vytrhly z celkové imerze během cut scén, ale co se celkového prostředí, designu a jejich detailů týká, pak se hra nemá vůbec za co stydět.

U gameplaye jsem zmínil, že je jedním z důvodů, proč dle mého není scénář a příběh celé hry bůh ví jak úžasný. Není to však jenom vina gameplaye. Přiznám se, že začátek příběhu do takové zhruba čtvrté pětiny hry byl docela v pohodě. Nebyl to rozhodně masterpiece ve stylu loňského God of War nebo třeba Zaklínače, či Cyberpunku, ale byl zábavný a v podstatě „by the book“. Nicméně ty kecy, že se bude jednat o jeden z nejtemnějších spidermanských příběhů, by si měli autoři hry strčit za klobouk, jelikož i takový Spider-Man 3 od Sama Raimiho je rozhodně blíž definici '„temnosti'“, a to se bavíme o filmu, který má v sobě spoustu humorných, veselých a docela „goofy a cheesy“ momentů.

Lhal bych však, kdybych řekl, že jsem v rámci druhého Spider-Mana očekával něco z ranku Temného Rytíře nebo snad Sedm od Davida Finchera. Na tohle jsem byl zkrátka připravený a rozhodně to nehodlám hře vyčítat. Na co jsem však úplně připravený nebyl, byl ten nehorázný bordel a zkratkovitost, která nastala po jisté zlomové události celého příběhu na začátku její čtvrté pětiny. Přiznám se, že určité náznaky jsem začal vnímat už tak nějak v půlce hry, ale byl jsem ještě ochotný nad tím mávnout rukou a přistoupit na tuto situaci, jelikož hra samotná si do té doby na nic nehrála. Bohužel od té již zmíněné čtvrté pětiny hry to jde celé až do konce neskutečně dolů a to z několika důvodů.

Asi ten nejvíc do očí bijící je zkrátka fakt, že hra od té chvíle rapidně zvýší měřítko celé zápletky a snaží se strašně tvářit, že je to naprosto seriózní a vážná věc. Jenže opak je pravdou. Opravdu se nedá brát vážně příběh, který se až doteď snažil působit v rámci mezí přízemně a osobně, jenom proto, aby se následně zvrtnul v totální „shitfest“ plný mizerných replik a dialogů, nelogických scén, které udělaly Petera Parkera naprosto neschopného a chvílema až tupého dementa, aby vývojáři měli výmluvu pro přepnutí gameplaye na Milese, aby z toho vyšel jako ten schopnější. Do toho všeho tomu celému bolestivě chybí jakákoliv uvědomělost a určitá míra nadsázky, že mi to upřímně znechutilo nejen dojem z celého příběhu, ale i z celkové hry natolik, že jsem víc jak týden nebyl schopný cokoliv o téhle hře napsat.

Ve finále se z toho vyklubala pohádka o záchraně světa, která si hraje na temnotu a vyspělost a přitom je (primárně ve finální části) plná klišé, nelogičností, špatných dialogů, nulového vývoje charakterů a bez sebemenší špetky pokory a uvědomění vůči sobě samotné.

Shrnutí

Spider-Man 2 není špatná hra. Je to dobrá hra, která sice nedělá nic převratného v žádném aspektu (možná až na techinckou stránku), ale její gameplay a náplň jsou dostatečně zábavné na to, abyste se ve hře ztratili klidně i na 30 hodin. Bohužel její příběh, který měl hodně slušný start a průběh, se však ve finále zlomil v naprostou slátaninu, kterou by zachránilo snad jen mnohem větší utržení se ze řetězu a v podstatě nulový důraz na jakoukoliv vážnost, jelikož právě ona vážnost a neuvědomění se postaralo o to, aby se celý příběh ke konci rozsypal jako domeček z karet. Což je škoda, jelikož to rozhodně mělo na víc, kdyby se autoři až do poslední chvíle drželi při zemi. Anebo to mělo zůstat pouze jednoduchou, akční zábavou, která by si na nic nehrála a plně se oddala své kýčovitosti a svým způsobem by si tím sama ze sebe dělala srandu.

Autor „recenze“ – Šmudla