Kyberpunkové Japonsko ve Scarlet Nexus

Vítejte v Japonsku roku 2020. Od našeho světa je ale vše hodně odlišné. Lidstvo už se vyvinulo na úroveň, kdy je člověk schopný jen za pomoci svého mozku všemožných věcí. Od telekineze, přes neviditelnost až třeba po teleportaci. Společnost se tomuto vývoji přizpůsobila a celý svět by bez těchto schopností nebyl schopný fungovat. Proto je ta menšina, která schopnostmi nedisponuje, brána jako zbytečná a v běžném životě ani není schopná fungovat. Naopak ti, jejichž schopnosti jsou o poznání silnější, než je zvykem, jsou naverbováni do vojenské společnosti OSF. Ta bojuje proti „ostatním", zvláštním monstrům, která se živí lidskými mozky. OSF také zajišťuje bezproblémový život běžným občanům, které před "ostatními" chrání.

Do této společnosti jsou vybráni také mladík Juito a dívka Kasane. Tito dva spolu sice ze začátku mají společný jen den vstupu do OSF, ale následně se jejich příběhy začnou silně prolínat.

Tím, že tu máme dva hlavní charaktery, se otevřela možnost dvou samostatných průchodů hrou. Za každou z postav nás čeká přibližně dvacet hodin příběhu a nemusíte se bát, že se výběrem postavy změní jen nějaká bezcharakterní postavička, kde si mimo vzhledu protagonisty ničeho nevšimnete. Každá z postav má svou vlastní motivaci, vlastní cíle a svůj důvod, proč musí proti „ostatním" bojovat. Až na občasné prolnutí dvou příběhů si za každou z postav užijeme rozdílný zážitek.

Já osobně si prošel příběh Kasane, už jen z toho důvodu, že jsem se na více místech dočetl, že se jedná o tu lepší dějovou linku. A z toho, co jsem mohl poznat o Juitovi, si troufnu říct, že to je pravda.

O příběhu se už nechci dále rozepisovat, jakákoliv další informace by mi už připadala jen jako zbytečný spoiler. Stačí jen říct, že je tu na něj kladena opravdu velká váha a z těch dvaceti hodin průchodu strávíte minimálně polovinu sledováním cutscén.

Když už jsem u cutscén, bylo by fajn říct, jakým způsobem vlastně fungují. Když pominu klasickou animaci, která zde není vynechána, převažuje hlavně nový a zajímavý způsob. Jedná se vlastně o takový komiks, tedy spíše mangu. Plnou animaci moc nevidíme a místo toho dostaneme v pozadí postupující snímky, které nám naznačují samotné dění, vepředu pak sledujeme detail na obličej postavy a můžeme se tedy zaměřit i na mimiku. Tento styl se sice využíval hlavně u dialogů (a že jich bylo opravdu požehnaně), ale nechyběl ani u akčnějších scén a překvapivě se tam skvěle hodil.

Více než polovina hry zabraná příběhem by sice mohla někoho odradit, sám jsem se toho ze začátku trošku obával, ale ten vás dokáže vtáhnout natolik, že vám to až neskutečně rychle uteče.

Teď by to asi chtělo se už trochu dostat k samotné hratelnosti.

Váš charakter má na výběr jen pár způsobů útoku, které se ale dají různě kombinovat. Bohužel na vás hra vychrlí všechny informace už na úplném začátku a vy se už můžete jen snažit doladit to, co už znáte. Žádný nový styl souboje se základními útoky už se ve hře nenaučíte. V nabídce sice máte strom dovedností, ale až na opravdové minimum schopností, které zaznamenáte a můžete je ovládat (dvojitý skok, uhýbání ve vzduchu), se jedná spíše o přidaná procenta síly k určitému typu úderu. Mimo klasické útoky se zde nachází také již na začátku zmíněná telekineze. Když si nabijete sílu potřebnou k jejímu používání, můžete k boji upotřebit vše, co vidíte ve vašem okolí. Občas se vám také ukáže speciální útok, kterým máte šanci si v boji výrazně pomoci.

Mimo hlavní hrdiny se tu také vyskytuje osm vedlejších postav. Ty vám v boji v menších skupinkách pomáhají. První třetinu se složení postav, po jejichž boku máte šanci bojovat, často mění, ale následně se váš tým ustálí a můžete začít pilovat ty nejlepší kombinace vašich schopností.

Každá z vedlejších postav má svou vlastní specifickou schopnost, kterou si od nich můžete na chvíli vypůjčit. Učení se s těmito schopnostmi pracovat považuji za to jediné, co se dá v hratelnosti postupem hry rozvíjet. Od těch nejjednodušších základů, jako kombinace pokrytí nepřítele vodou a elektrošoku, až po ty složitější.

Hra se skládá z dvanácti kapitol, mezi nimiž se vždy nachází takzvaná „standby" fáze. V ní se vrátíte do svého úkrytu, kde máte libovolné množství času na to prozkoumat svět. V něm se nachází spousta předmětů důležitých pro nákup či výrobu předmětů. Můžete se také jen procházet a zabíjet monstra, nebo hledat vedlejší úkoly. Vedlejší úkoly jsou ale dosti slabé, jelikož se vždy jedná spíše o výzvu "zabij tolik a tolik takových nepřátel takovým způsobem", a po chvíli je začnete úplně ignorovat.

Ta zajímavější část těchto úseků vás ale čeká přímo v úkrytu. Tam máte šanci si promluvit se všemi vašimi společníky a můžete poznat opravdu hodně z jejich života. Ze začátku vám tyto rozhovory nebudou trvat ani více než dvacet minut, postupem hry už ale začnete v úkrytu trávit třeba i hodinu v kuse jen tím, že budete vést dialogy se svými později už nejen spolubojovníky, ale hlavně přáteli.

Prodlužují se nejen tato intermezza, ale i celé hlavní úseky. V tom je ale také ten hlavní problém. Repetitivní hratelnost už jsem zde naznačil, a i když mi to ani většinu času nevadilo, protože jsem se prostě bavil a vše bylo velice dobře vyvážené příběhovými pasážemi, ve finálních kapitolách nastala velká změna. Například co se týče finální kapitoly, trvalo mi nějaké dvě hodiny k tomu, abych se dostal až k poslednímu protivníkovi. Celé tyto dvě hodiny se nějaký postup v příběhu výrazně neudál a když už jsem po sto padesáté šesté bojoval se stejnou sestavou nepřátel, kteří všichni měli až otravně velké množství životů, vytratila se jakákoliv zábava a zážitek začal být hlavně frustrující.

To naštěstí vyvážilo úplné finále. U konce jsem se velice bavil nejen co se příběhu týče, ale také u finálního boss fightu. Ten byl sice velmi dlouhý, ale dokázal ve vás probudit vše, co jste se do té doby naučili. Navíc se díky většímu počtu fází ani neměl čas začít nějak výrazně opakovat.

Repetitivní pasáže ale zachraňuje také nádherná propracovanost lokací. Kombinace budoucnosti a staré japonské kultury funguje božsky a mimo klasické futuristické ulice můžeme navštívit třeba i kyberpunkový chrám.

Vcelku je Scarlet Nexus velice povedeným titulem, který je ale hodně tažen dolů dokola se opakující hratelností. Z celého zážitku jsem byl ale stále velice spokojený a myslím si, že můžu dát s klidem na srdci 78%.

Autor článku - Biasim