Kočičí deníky: Další strašidelná povídka nebo klidné čtení? Možná obojí!

Jak autor hororových mang dokáže svým čtenářům podat nehororový příběh o roztomilých kočkách? Pakliže jste už někdy slyšeli například o titulech Ryby– Útok z hlubin, Tomie, Spirála, nebo Balónky oběšenců od známého a obdivovaného mistra horrorových mang Džundžiho Itóa, pak si jistě říkáte to samé.

Jakožto neznalec japonských strašidelných povídek a mang obecně jsem dospěla k názoru, že by nebylo od věci začít tak nějak pozvolna a Kočičí deníky mi přišly jako ideální volba. Dílo k nám do Čech dorazilo v srpnu letošního roku, vydáno Nakladatelstvím CREW.

A proč tedy zrovna kočky? Autor je mimo jiné totiž nadšencem hororů, ale nečekaně právě i milovník koček a sám dvě vlastní – Johna a Múa. Nicméně nebylo tomu tak vždy a autor se v dětství potýkal se strachem právě z těchto mazlíčků. Možná zde najdeme určitou spojitost, proč jsou Kočičí deníky nejen roztomilé, ale někdy až děsivé.

Styl, jakým Itó ze začátku kreslí svého mazlíčka Johna, ve mě okamžitě vyvolal otázku: „Opravdu takové roztomilé stvoření může vypadat tak strašidelně?“ V podání Itóa ano. A nejen kočka. Manželka autora, Ajako Išiguro, známá především ilustrací knih o zvířatech a (jak jinak) strašidlech, se v komiksu objevuje jako druhá hlavní postava a je zde vystižena poněkud strašidelně. Za to mohou především oči, které jsou v díle vyobrazeny v podstatě jako bělmo bez zorniček, a úsměv, který by vyděsil i dospělého člověka. Samotný autor, tedy hlavní postava Déčko, je zde vystižen dost podobně a nejednou máte pocit, že kočky by nejraději svými dlouhými a špičatými zuby ukousal k smrti a nehty z nich serval srst. Ale nemějte obavy, nic podobného se nestane a stále berme v potaz, že autor chce ve svém příběhu zanechat jen pár hororových prvků.

Abych ale nemluvila jen o strašidelné stránce díla, je nutno dodat, že jsem se kolikrát opravdu pobavila a jelikož sama vlastním kocoura, vzpomněla jsem si na některé vtipné zážitky, které bych mohla připodobnit k zážitkům autora. 

Například koupě jakéhosi pelíšku, který je zabalen v krabici. Říkáte si, co na tom může být vtipného? Vášniví milovníci koček už nejspíš tuší. Zkrátka a dobře existuje jedno nepsané pravidlo – kočky prostě milují krabice! A jakmile budou mít možnost, na pelíšek okamžitě zapomenou a raději se schoulí do klubíčka právě tam. Kočky takové prostě jsou a všechny jejich podobné vlastnosti, zvyky a chování Ióto dokázal v manze dokonale vystihnout. Nejen slovy, ale hlavně ilustrací, která je opravdu velmi povedená a člověk z ní dokáže vnímat emoce, které autor v danou chvíli zažíval. Samotná kresba je černobílá, což v určitých kapitolách přidává na atmosféře.

V Kočičích denících najdete celkem deset různých kapitol a občas nějakou fotku Johna a Múa pořízenou manželkou autora. Každá kapitola je o úryvcích Itóova života a příjemných či nepříjemných zážitcích s mazlíčky. Nad každou z nich se určitě alespoň pousmějete a nad poslední možná uroníte i pár slz. Mimo příběhové kapitoly se na konci mangy nachází i krátké interview se samotným autorem.

Shrnutí

Kočičí deníky sice nejsou žádným úchvatným dílem, nad kterým by čtenáři spadla ústa až k zemi, ale to asi nikdo nečekal a tudíž se nejedná o žádné velké zklamání. Milovníci koček si přijdou na své a ti, kteří kočky nijak zvlášť nemusí, možná změní svůj názor. Nemusíte být vlastníkem kočky, abyste se do hlavní postavy dokázali vcítit a zasmát se. Na druhou stranu je nutno říci, že majitelé koček se u díla pravděpodobně pobaví více. Osobně mě manga mile překvapila a pokud máte chuť na pohodovou četbu, při které se občas zamyslíte nad tím, jestli není vaše kočka přeci jen posedlá ďáblem, Kočičí deníky jsou přesně pro vás.

Autorka recenze – Alžběta Pacasová