Jsou světla, která nevidíme: Povedlo se Netflixu zpracovat tento knižní hit?

Netflix si zřejmě ukousl opět mnohem větší sousto než dokáže sníst. Pustil se totiž do adaptace knihy All The Light We Cannot See / Jsou světla, která nevidíme od autora Anthonyho Doerra. Tenhle román je totiž nejen velmi populární mezi čtenáři, ale získal i Pulitzerovu cenu! Možná právě tohle byl rozhodující moment i pro Netflix, proč zakoupit práva na jeho zfilmování. Jenže kniha míní a Netflix mění.

Já se samozřejmě vždy snažím oddělit knižní předlohu od jejího zpracování, ať už ve formě filmu, nebo jako v tomhle případě – minisérie. Jsou to totiž dvě samostatně fungující jednotky, které se mnohdy od sebe v mnohém liší. I když základ mají stejný – příběh. U této minisérie jsem měl výhodu, že jsem se ke stejnojmenné knize doposud nedostal, ale i přesto došlo v mém případě k mírnému zklamání.

Je nutné tuhle minisérii nevnímat jako nějaký válečný film, i když se hlavní dějová linka odehrává v období krátce před a během 2. světové války v Evropě. Je nutné ji vnímat z pohledu Marie-Laure, slepé francouzské dívky, a německého chlapce Wernera Pfenniga. Každý z nich žije totiž v „jiném světě“, který je formuje. A díky válce se tyhle světy spolu samozřejmě protnou. A to nejen na rádiových vlnách.

Příběh se točí především kolem již zmíněné slepé dívky Marie-Laure (Nell Sutton, Aria Mia Lobert) a jejího otce Daniela LeBlanca (Mark Ruffalo), kurátora pařížského muzea, který se snaží zachránit před přijíždějícím okupačním vojskem nacistického Německa nejen umělecké hodnoty z muzea, ale i vlastní životy. Další hlavní postavou je mladý německý chlapec Werner Pfennig (Louis Hofmann), který se stal díky svému talentu ohledně práce s rádiovými přijímači obětí soukolí nacistické vojenské a ideologické mašinérie.

Během celé čtyřdílné minisérie jsem musel prakticky hned několikrát přehodnocovat své priority a zájem o dané postavy. Dochází zde totiž k časovým skokům do minulosti a doby, ve které se jejich společný příběh odehrává. A to prakticky napříč všemi čtyřmi epizodami. Pro snadnější pochopení jejich činů a pocitů nejen k sobě navzájem, ale i okolí, je tedy nutné být opravdu ve střehu. Netflix s tímhle skvěle zabodoval už v německém seriálu Dark, kde byly samozřejmě tyhle časové linky mnohem složitější, a i zde se mu to v jistých momentech povedlo.

Ale jedná se o čtyřdílnou sérii a spousta věcí je zde spíše jen naznačena. Respektive, pokud jste alespoň trochu znalí historie a období kolem okupace francouzského území nacistickým Německem ve 2. světové válce, prakticky vám odkazy směřující k tomuhle období budou stačit. Pokud zde však chcete nabýt nějakých vědomostí, nebo dokonce v tomhle hledáte slušné válečné momenty, budete zklamáni.

Nacistická ideologie, agrese a zlo je zde jen mírně nahlodány právě díky postavě Wernera Pfenniga a důstojníka gestapa Reinholda von Rumpela (Lars Eidinger). Ten se v určitém momentu tváří spíše jako superzáporák z komiksu pachtící po vysněném cíli, než příslušník gestapa, kterému navíc podkopává nohy honba za legendou zahaleným diamantem. Francouzský odboj zde působí spíše komicky, kdy právě slepá Marie-Laure odvysílá tajné šifry za pomocí rádia jejího strýce Ettiena LeBlanca (Hugh Laurie) prakticky bez postihu a nacistických represí na obyvatelstvu. Respektive, tenhle moment se k divákovi vůbec nedostal. Netflix se zřejmě opět rozhodl držet při zemi, čím škodí zbytečně i sám sobě.

Pokud by se s těmito dvěma faktory pracovalo mnohem víc, obraz jednotlivých charakterů postav a jejich cílené jednání by dávalo mnohem větší smysl. Takže zapomeňte na nějaké větší nacistické agrese nejen v samotném Německu, ale i okupovaném francouzském území. Vše se zde odehrává spíše na poli psychického teroru. Od tvůrců Shawna Levyho a Stevena Knighta to byl možná i jistý záměr. Werner i Marie-Laure si totiž i přes veškerou snahu okolí snaží zachovat stále čistou hlavu a samostatné myšlení. Werner díky rádiové relaci jistého francouzského profesora v době, kdy je poslech zahraničních stanic krutě trestán a Marie-Laure, která ve „tmě“ žije prakticky od raného dětství. Oba se však nehodlají podvolit ať už politickému, nebo zdravotnímu omezení a vidí, či slyší, mnohem dál a víc než ostatní.

Minisérie je skvělá především díky výběru hlavních postav. Slepou Marie-Laure zde totiž hrají díky časovým intervalům dvě dívky, které doposud žádnou větší roli nedostaly, a to i díky svému handicapu. Jsou totiž obě opravdu slepé. Jenže zde není tohle překážkou, ale dovolím si tvrdit, že naopak výhodou.

Malou Marie-Laure hraje Nell Sutton a její starší verzi Aria Mia Loberti. Obě si tyhle role maximálně užívají a jde to opravdu vidět. Nedochází zde navíc k nějaké deformaci tzv. hrané slepoty, takže veškeré pohyby, které vidíte na scéně u těhle dvou dívek, jsou autentické právě díky jejich postižení. Navíc hrát vedle Marka Ruffala, který byl mimochodem vynikající ve dvojroli jiné minisérie Bludné kruhy, pocit zadostiučinění nejen pro diváka, ale i samotné herečky zněkolikanásobuje.

Dalším skvělým případem hereckého umění ve dvou odlišných obrazech je obsazení německých a nacistických postav. Mladého německého radistu Wernera hraje Louis Hofmann (již zmíněný německý seriál Dark), příslušníka SS Ed Skrein, a především důstojníka gestapa Lars Eidinger (Babylon Berlin). Největším překvapením pro mě byla však role strýčka Marie-Laure (bojujícího nejen se svými osobními démony, ale i okupantskými vojsky) Ettiena, kterého ztvárňuje legendární Hugh Laurie (samotný Dr. House).

Hudební podklad k téhle minisérii je prakticky samostatná jednotka, která snad i zastíní všechny její nedostatky. Tu má na starosti totiž sám James Newton Howard (Hunger Games, The Dark Knight, I, Legend...). Tohle je zde opravdu skvěle fungující věc a pokud máte rádi opravdu kvalitní filmovou, nebo seriálovou hudbu, rozhodně doporučuji právě soundtrack k tomuto filmu.

Shrnutí:

Pokud u mě minisérie Jsou světla, která nevidíme na Netflixu měla fungovat jako případný tip pro pořízení a přečtení stejnojmenné knižní předlohy, rozhodně se jí to podařilo. Jinak tohle u mě prakticky prošlo bez většího zájmu, nebo případné nutnosti vidět ji znovu. Herecké obsazení je zde výborné a všichni si dané role očividně užívají, ale kamera je zde průměrná. Hudební doprovod je díky Howardovi neskutečný zážitek, ale celkový dojem zde upadá díky původnímu znění – všichni zde totiž mluví anglicky a občas s mírným přízvukem. Tohle hodně ubírá na autentičnosti, takže předem zapomeňte na autentický tvrdý německý jazyk, nebo nádhernou francouzštinu.

Autor recenze – Jan Dee Doležal