Jestřábe, vypravuj nám znovu! - Dobrodružství v Zemi nikoho

Vše začíná, jako běžný příběh chlapců z města, kteří hledají sebemenší příležitost k dobrodružství a akci, sbírají vše možné a mají v očích ten zvláštní lesk, jenž předznamenává chtíč po životě. Vláďa jednoho dne zachytí ve dvoře domu signalizaci dvou hochů v Morseově abecedě. Zaznamenává podivný vzkaz o cestách do neznámých míst, což ihned zaujme jeho pozornost. Hned druhý den vše vypoví svému věrnému příteli Vinckovi, který se zdá být jeho pravým opakem. Aspoň pro jeho rodiče.

Ti by Vláďu nejraději viděli zabořeného v učení a bez toho, aby neustále pobíhal v ulicích, kde by se mohl chytit bůhvíjaké party. To jim ale kazí právě Vincek, který Vláďu stále ponouká ke spoustě věcem, jako je sbírání všech možných předmětů, nosí mu rozmanité knihy a stále přichází s nápady, co a jak by se mohlo kde dělat, jen aby neskončili tak, jako jejich vrstevníci, kteří postávají před kinem, nadávají si, plivou a kouří. Vincek jim v jejich očí tahá syna od učení a pořádného života. A kdyby věděli, k čemu se chystají hoši tentokrát, jistě by jim zakázali společné výpravy už napořád.

Oba hoši se shodnou, že vypátrají autory tajného hovoru v morseovce a budou chtít vědět všechny detaily. To se jim podaří, a tak může začít série nebezpečných výprav a příběh plný nepoctivého jednání, loupeží a několika smrti blízkých situací.

Romantiky a klasické ,,táborové" činnosti je v příběhu dostatek, najdeme tam ale i mnoho současných problémů, jako je třeba již zmíněná problematika mísení etnik. V tomto případě jde o jasné popsání romských obyvatelů města jako o tu zlou buňku (mají zde dokonce jedno místo, kde žijí, které je samozřejmě plné křiku, hádek a podivných událostí, jež jsou naznačena, ale nevysvětlena), která dokonce zasahuje do jednoho důležitého a nepřátelského uskupení - Zelené vesty.

Celá tahle ,,romská záležitost" by dnes asi neprošla, byla by označena za tendenční a rasistickou a sám se divím, že se další a další vydání této knihy vyhýbají obdobné kritice. Osobně jsem proti jakýmkoliv úpravám příběhů (tím myslím výměna charakterů v příběhu na základě aktuálních myšlenkových proudů) a rád vidím, že lidé dost dobře chápou, že Foglar byl určitě vše možné, jen ne člověk, který by druhého soudil dle jeho vzhledu.

Autor kresby Jindřich Janíček to pojal opravdu velmi stručně a zřejmě si myslel, že víc Foglarův příběh nepotřebuje, neboť „mluví sám za sebe¨. Jinak si to vysvětlit totiž neumím.

Upřímně hned na začátku říkám, že jsem opravdu dlouho přemýšlel nad tím, jaká slova zvolit ohledně dojmů a pocitů z kreseb v této knize. Taktéž upřímně říkám, že ani později nejsem o nic moudřejší. Já totiž vlastně nevím, co přesně mám hodnotit. Abych to vysvětlil.

Styl kresby mi připomíná omalovánky z dětských časopisů, kde jste měli načrtnuty základní obrysy lidí a objektů a na vás bylo vzít jen barvičky a udělat tomu svůj vizuál. Navíc mi zdejší kresby připomínají ty okamžiky, kdy vás to už nebavilo a narychlo jste dojeli zbytek několika pořádnými tahy tlusté pastelky.

Ovšem pozor, tím neříkám, že by tento styl byl nějak špatný. Má svoje kouzlo a když se použije ke správnému příběhu, může být velmi osvěžujícím doplňkem. Nelibý na tom je ten fakt, že právě Dobrodružství v Zemi nikoho není tím vhodným příběhem.

Země nikoho je pestrý svět plný tajuplných propastí, proláklin, vodopádů a jezírek, jeskyní a průrv, luk a hustých porostů...a mnohých dalších přírodních krás. Bohužel nic z toho jsem zde nenašel. Jediné, co vidím, jsou zdánlivě uspořádané změti barevných čar (z nichž zcela bezdůvodně dominuje modrá), mezi kterými sem tam naleznete obrysy lidských postav, rozeznáte strom, či snad vodní plochu. Leckdy mi krajina připomíná spíše louku za městem, než skalnaté údolí několik kilometrů od něj vzdálené.

Snad ani jeden z obrázků, pojících se k výpravám do Země nikoho, mi nepřipomínal nic z příběhu, nepoznal jsem jedinou lokaci a ani mě žádná z ilustrací přírody nezaujala natolik, abych si ji déle prohlížel. Snad až na výjimku obálky, kterou jsem již zmiňoval. Ta jediná mi svoji perspektivou připomíná hlavní motiv příběhu. Což je opravdu velmi málo.

Tato recenze je pro mě zatím nejsložitější na zpracování a z textu je to možná znát. Hlavně co se týká obrazové části knihy. Pořád ji nedokážu plně uchopit/pochopit. Tvůrci reedice se snaží překvapit, experimentovat a přinášet nové styly mladých i zkušených tvůrců. V tomhle případě je to ale dle mého až příliš, a jak bylo řečeno už dříve, méně je někdy opravdu méně. Foglar si zaslouží přeci jen poměrně sofistikovanější obrazové doplnění, než jaké dostal zde.

Hodně se peru s tím, jakou známku knize dát, protože si ohromně moc přeji, aby se dostala na vyšší pozice v zájmu čtenářů. Jenomže se mi nezamlouvá doprovodná ilustrace, což zase hodnocení snižuje, čímž může klesnout i případný zájem o knihu. Udělám to tedy tak, že poprvé dám knize tři hodnocení.

Co se týká příběhu, ten si zaslouží velmi pěkných 90 %, ilustrace naopak 30 %, které dávám především z důvodů příjemného zakreslení momentek z městského života. Dohromady mi to dává spravedlivých 60 %, což mi stejně vychází na jedné straně jako moc, na druhé zase moc málo. Docela mě to mrzí a přesto doufám, že se titulu povede mnohem lépe, než si myslím. Pro sběratele asi nutnost, ale běžného čtenáře, který se rozhoduje mezi několika knihami, vizuálem nijak nezaujme.

Bonus - Jako tradičně, i v této knize naleznete malou přílohu, jež se tentokrát ukrývá v podobě ručně kreslené mapy Země nikoho. Jelikož je zde použit úplně stejný styl kresby, není překvapivě výsledek nijak oslnivý. Mapa nabízí letecký pohled na větší prostor rozdělený řekou, obehnaný skalami. Najdete zde i známá místa z příběhu, která jsou zde vykreslena, vzhledem k příběhu, až moc blízko u sebe, ale to je asi tak vše. K mapě se vám nepojí žádné emoce a vazby, stejně tak, jako je tomu v případě ilustrací v knize.