Dvě slova jako klíč: Vizuálně krásný cestopis a zároveň silně zmatený spirituální zážitek

Pokud o filmu ani předloze nevíte vůbec nic a třeba jste zahlédli jen letmo trailer, pak je dobré vědět, že snímek volně navazuje na úspěšné Úsměvy smutných mužů (2018), tedy drama z prostředí protialkoholní léčebny. A slovo volně je tady skutečně důležité, protože kromě dvou hlavních postav a Jaroslava Duška nemají společného prakticky nic. A v některých případech je to docela škoda.

Dvě slova tentokrát alkohol neřeší, a to vůbec. Oba hlavní hrdinové, tedy spisovatel David (David Švehlík) a Tomáš (Ivan Franěk), mají tuhle fázi života za sebou, a tudíž mohou překonávat jiné životní překážky. Tomáš uniká své tragické rodinné minulosti (smrt dítěte a špatný vztah s otcem) skrze umění a bojí se navázat plnohodnotný vztah se svojí fanynkou, jež s ním otěhotněla, David žije spokojeně se svojí rodinou a jediné, co ho trápí, je otázka, co je po smrti.

To ale není všechno. Ještě je tu japonská linka otce podnikatele, kterému zbývá posledních pár dnů či týdnů života, a tak se rozhodne usmířit se svojí dcerou a vzít ji do Himálají, a nakonec francouzský kněz, žijící v Americe (Pierre Richard), jehož úloha je až do konce filmu nejasná, avšak je spojnicí všech příběhů. Mimochodem, Pierre nejprve roli odmítl, ale až na popud Dana Svátka (režie) a jeho naléhavého dopisu ji přijal. Což je dobře, jeho herecký výkon patří k těm nejlepším. 

To by ohledně příběhu mohlo stačit, rozhodně nechci nic prozrazovat, ale upřímně, ono není ani vůbec co. K tomu se ale dostanu za chviličku. 

Co prvně pochválím je kamera. Té se opět ujal Jakub Šimůnek a musím říct, že se od Úsměvu posunula dost kupředu. Jak už název recenze napovídá, jedná se o opravdu nádherné záběry, za které by se leckdy nemusel stydět ani National Geographic. Ať už se jedná o pohled na mohutné hory, malebnou českou krajinu, zachycení okamžiků domorodých obyvatel indonéské džungle, anebo ponuré prostředí skalisek u Baltského moře, kde jeden otec čeká na svého syna... to vše je zachyceno s láskou pro detail a smyslem pro atmosféru. Barevnost prostředí už je na tom trochu hůř, ale vzhledem k tématu a přednesu filmu předpokládám, že ani nebylo účelem předkládat svět přehnaně barevný.

Úžasná je taktéž hudba Norbiho Kovácse, jež zcela bez chybičky doplňuje jednotlivé scény a situace, až mi občas přišlo, že vzniká ze samotné situace, jako by ji skládalo samotné promítání. Je to sice nesmysl, ale o to víc se v určitých částech dokážete sladit s příběhem a snad mu i více porozumět. 

Když jsem u ještě u chvály a zmínil jsem výkon Pierra Richarda, nesmím opomenout ani na ostatní. Ve všech případech jsou minimálně nadprůměrné, dokonce i indonéští domorodci se zdáli být naprosto přirození. Hned po Pierrovi mě asi nejvíce zaujal „výkon“ Daniela Olbrychskiho, jenž ztvárnil Tomášova otce Mateusze. Tedy, sice 95 % svého času jen proleží na posteli, ale zejména jeho poslední pětiminutovka stojí za to. 

Kde tedy snímek dělá tu největší chybu?

Tou už je tradičně scénář, možná snad i střih. Tady se musím vrátit k Úsměvům. I přesto, že má tento původní film spirituální nádech, drží se spíše při zemi a lidé se s ním mohou mnohem lépe ztotožnit. Přeci jen, kdo z nás nemá s alkoholem zkušenosti, anebo dokonce nezná někoho, kdo je či byl skutečným alkoholikem. Zkrátka, i přes své „duchovní momenty“ je to pořád běžný příběh ze sousedství s adekvátním scénářem, kde děj odsýpá nějakým jasně daným směrem a hrdinové mají nějaký svůj jasně definovaný cíl. To ve Dvou slovech chybí.

Dvě slova jsou veskrze spirituálním putováním, občas zakotvená do reality, aby měli diváci aspoň trochu šanci pochopit, o co jde. Možná bych to vzdáleně přirovnal k Fontáně od Darrena Aronofskeho, kde se ocitáme ve třech odlišných příbězích se stejným ústředním hrdinou a mnozí mají problém se zpočátku v ději orientovat. To samé platí i zde. Nejsme sice v různých časových osách, ale občas to tak vypadá a hlavně, lokace a příběhy se střídají v jakési podivné návaznosti, až to občas vypadá, že některé z nich jsou jen v hlavě Davida, který veškerý děj zapisuje do své nové knihy. 

Dále si myslím, že pro spoustu diváků bude překážkou přílišný důraz na spirituální aspekt celého příběhu, jenž je v podstatě o rodině, odpuštění a laskavosti. Postavy tu sází jedno moudro za druhým, aniž bychom někde jasně viděli manifestaci těchto mouder. Snímek rovněž sází na různá mystické projevy života a počínaní lidí, avšak bez toho, aniž by dostaly jasné ukotvení a dopovězení myšlenky. Avšak na druhé straně chápu, že podobné snímky mají spíše apelovat na vnímaní každého jednotlivce zvlášť, což nijak nejde paušalizovat a vysvětlit všem stejně, tedy je lepší některé věci ponechat na divákově fantazii. 

Když to řeknu jednoduše, představte si situaci, kdy vejdete do místnosti a tam sedí Ježíš, Buddha, Konfucius, Sokrates, různí indičtí avataři, indiáni a jejich šamani, anebo třeba i Jarda Dušek, a ti mají za úkol vám během hodiny a půl předat nějaký celistvý příběh, který vám má předat do života nějaké uvědomění, nějaký smysl. A tak povídají co nejjednodušeji svoje poselství, občas mluví sami, občas se překřikují, občas tomu rozumíte a občas vůbec netušíte, jak jste se dostali tam, kde zrovna jste. A zhruba takový je tenhle film.

Shrnutí

Dvě slova jako klíč má v sobě ukryto mnoho rovin a přijde mi trochu škoda, že ne všichni diváci, dokonce bych řekl, že i více než polovina, je nedokáže plně ocenit. Spíše než celistvý příběh s několika rovinami, vyprávěnými skrze osudy několika lidí z různých kontinentů, mi snímek přijde jako jeden veliký trailer na úplně jiný film. Čím se vyznačuje trailer? Ukazuje dramatické a emočně vypjaté okamžiky skrze celý film, umně sestříhaný tak, že vypravuje svůj vlastní příběh. A taková jsou Dvě slova. Plná laskavých a moudrých slov, plná emocí a dramatických okamžiků, a to vše se střídá v pravidelném rytmu. Co tomu ale chybí je jakási obyčejnost, která děj přiblíží i běžnému divákovi, který přišel do kina na drama o bývalém alkoholikovi, jenž se snaží najít odpovědi na svoje otázky. 

Bohužel, snímek je mnohem více určen pro diváky, kteří už mají nějakou větší zkušenost s duchovními aspekty života, ať si pod tím představíte cokoliv. A čím více budou mít načteno a nakoukáno různých přednášek, tím více se jim bude film líbit. Všem ostatním to přijde jako nahodilé seskupení zajímavých životních osudů, do kterých je až moc násilně zasazeno hledání „osudu“ vesmíru. 

I přesto ale film doporučuji, na české poměry jde totiž o celkem fascinující počin, jenž má dost slušné šance překročit naše hranice a dobýt srdce zahraničních diváků. 

Autor recenze – Michal Černý