Dokázala Mieruko-čan dobře propojit komedii a horor?

Chvíli předtím, než Mieruko-čan vyšel, jsem všude po sociálních sítích sledoval všechny nadšené reakce na brzy vycházející komediálně laděné hororové anime. A už od prvních snímků jsem se začal pomalu přidávat k vlně těšících se diváků.

Pak to konečně přišlo a bylo to... řekněme trošku jiné, než jsem očekával, ale to nejen z toho negativního hlediska.

Pro Miko začíná další klasický den. Ráno se rozloučí s matkou, ve škole se potká se svou nejlepší kamarádkou Hanou, jejíž bláznivé chování se snaží trošku vyrovnat svojí "mrtvou" povahou a večer ji čeká trávení času sledováním hororových seriálů se svým mladším bratrem. A zrovna ten večer, kdy už za tmy odchází ze školy, začne její velká a dlouhotrvající noční můra, kdy začne vidět odporné duchy, kteří k ní přicházejí s jedinou větou: "Vidíš mě?"

Miko se namísto zhroucení přímo na místě odhodlá k jinému způsobu obrany. Prostě a jednoduše je začne ignorovat. To přece musí zabrat na to, aby ji nechali na pokoji, nebo ne?

Než jsem se do samotného díla pustil, tak jediné, co jsem věděl, byly právě žánry, které tento kousek nakombinoval - anime a horor. Hororových anime sérií opravdu není moc a když už nějaká je, tak v naprosté většině končí absolutní katastrofou. Ale nakombinovat to s nějakými komediálními prvky a vytvořit záměrnou bizarnost znělo jako dobrý nápad.

Tou první věcí, která člověka (ne)překvapí, ale pomůže mu si uvědomit, jakým stylem se bude série posouvat, je všudypřítomné ečči neboli fan service. Nechci dělat, jak mi časté lehce erotické scény kazily celý zážitek, což se možná ze začátku mohlo zdát. Tím, že mě na to série upozornila na úplném začátku a sama mi řekla, že z takových situací bude vycházet určitá část humoru, mi přišlo naprosto v pořádku a i přes mírné překvapení jsem rozhodně nemohl říct, že by mě samotné díly nebavily.

Většina epizod jede totiž v téměř podobné šabloně. Miko na cestě do školy či z ní potká nějakého ducha, snaží se ho přejít, on se jí, nebo někomu z jejich přátel, snaží zabránit provést určitou akci, či se pokouší doslova na všechny lézt. Miko se tomu zase snaží předejít, což není úplně jednoduché, protože na sobě vůbec nesmí dát znát, že ducha vidí.

Párkrát to je sice zábavné a vtipné, ale jakmile se tyto situace začnou opakovat pořád, pořád a pořád dokola, tak to po určité chvíli začne lehce nudit. Nechci si ani představit, jak přesně bych reagoval, kdybych sledoval všechny díly najednou a ne s týdenním rozestupem.

Čas od času se ale série snaží připravit nějaké dějové linky, které zasahují nejen do jednoho dílu a dokáží to vše tak nějak oživit. Nebo se občas vyskytne situace, která nemusí být nutně humorná a vše posune na daleko vážnější notu, která alespoň trochu zvládá kompenzovat neustálé opakování toho samého. Tím myslím například jeden moment z prvních epizod, kdy se Miko setká se svým otcem, který už ale není mezi živými.

Když se anime blížilo ke konci, tak jsem si uvědomil, že během těch dvanácti epizod se sice občas vyskytla linka, kdy se Miko snažila svůj problém nějak zásaně vyřešit, ale nikdy to nepřesáhlo určitou mez a během celé série se tedy nic moc nezměnilo. Ano, je tady nějaký build up na pokračování, které už by zrovna v tomto mohlo fungovat lépe, pokud bych ale měl řešit první sérii jako celek v případě, že se další nedočkáme, tak to sice funguje jako fajn odreagování, ale takových podobných je tady už spousta a Mieruko-čan není tak ničím moc originální.

Celkové dojmy jsou vlastně spíše pozitivní, ale stejně nemůžu udělit více, než dávám.

Hodnocení - 56 %

Autor článku - Biasim