Diskutabilní romantika v Koikimo

Letošní jarní anime sezóna se opravdu nedá považovat za velký zázrak. Oproti té minulé, kdy se mimo spoustě velice kvalitních sequelů zrodily nejen skvělé adaptace mang a light novel, ale také spousta originálních kousků, vzniklo opravdu málo toho, co by se dalo považovat za dobré. Hned po první epizodě Koikimo jsem sérii zařadil do té horší, poměrně větší skupiny. Dokázala se ale postupem času zlepšit a ukázat mi, že jsem udělal chybu?

Ičika je nezletilá středoškolačka, co žije naprosto normální studentský život. Jedno ráno, když se vydá do školy, potká neznámého muže zrovna v momentě, kdy zaškobrtne a stačí jen kousek, aby spadl ze schodů. Ičice se podaří ho zastavit, navíc mu ještě předá svůj oběd. Když se od muže vzdálí, mohlo by se zdát, že už na sebe nikdy nenarazí. Jak mylná tahle představa byla se ukáže hned ten samý den, kdy Ičika v domě své kamarádky potká také jejího bratra. Ten se představí jako Rjo Amakusa a ano, jedná se o toho stejného muže, kterého ráno zachránila.

Rjo se do Ičiky okamžitě - až šíleně - zamiluje a nemá sebemenší strach to dávat opravdu hodně najevo. Začne tím takový pěkný vztah mladé dívky a jejího vlastního stalkera. To samotné ještě nemusí nikoho zarazit, stále jsem totiž nezmínil nejzásadnější informaci, a tou je to, že Rjo je o deset let starší.

Po těchto událostech v první epizodě jsem seriál vypnul a naprosto jsem ztratil naděje v to, že bych tuto sezónu našel alespoň něco pořádného (naděje se vrátila, ale o tom až někdy jindy). Následujících několik týdnů jsem se snažil k sérii vrátit, jelikož mám zásadu, že všechna anime, která začnu, musím dokončit a litoval jsem, že jsem se z toho důvodu na ten první díl vůbec podíval. Uběhly dva měsíce, série skončila a už jsem si konečně řekl, že bych se k tomu mohl prokousat.

A víte vy co? Nakonec se o tak velkou katastrofu, kterou jsem očekával, nejednalo.

Všechny hlavní mínusy, které jsem u prvního dílu měl, se postupně začaly zlepšovat. Jako hlavní zápor jsem překvapivě nepovažoval hlavní premisu. Sérií s podobným tématem je spousta a například z celkem podobně divného Domestic na Kanodžo se vyklubalo mé největší guilty pleasure.

Velký problém jsem měl prvně s hlavním mužským hrdinou. Jeho až přehnaně dotěrné chování v první epizodě přestalo být vtipné už na začátku a vše působilo dojmem, že si tvůrci vůbec neuvědomují, jak moc špatná ta postava je. Postupem času se ale začne dostatečně dobře vyvíjet a ve chvílích, kdy se odhaluje jeho minulost, ho můžeme konečně začít trošku chápat. Oproti tomu proti hlavní hrdince Ičice vůbec nic nemám. Bylo příjemné a občas i vtipné pozorovat její reakce, které se tvůrcům podařilo nepřehrávat stále stejným způsobem dokola a tím pádem ani nezačaly nudit. U vedlejších postav se ale jedná o podprůměr. Většina z nich je nevýrazná a působí tam opravdu jen jako takový menší bonus, který ale vlastně nikdo nepotřeboval.

Jediné zápory se ale netočí jen kolem postav. Příběh mě ve druhém díle skoro přesvědčil, jako by se chtěl hlavnímu kontroverznímu tématu věnovat více seriózně. Ono tomu vlastně i tak trochu bylo, jen kdyby se samotné téma řešilo více. Celé dvě třetiny se skoro ignoruje nějaký fakt, že je mezi hlavními hrdiny větší věkový rozptyl a kdyby se tento fakt odebral, fungovalo by to jako běžná romantická komedie úplně stejně. V posledních pár dílech vše sice zvážnělo a pokusilo se to dohnat, jen mi to prostě nestačí.

Po audiovizuální stránce mě série asi nemá čím urazit. Animace sice ničím neuchvátí, ale snaží se alespoň o lehkou originalitu. Soundtrack je příjemný a doplněný celkem pěkným openingem.

Celkově Koikimo rozhodně není takovou katastrofou, jakou jsem očekával a nemůžu říct, že bych se u série nějak výrazně nudil. Nejedná se ale o nic nového a hodně prvků, které mohly udělat sérii zajímavější, nebylo dotaženo do konce. V této sezóně je sice spousta horších kousků, ale se nejedná o sérii, po které bych sáhnul jako po první. 55%.

Autor článku - Biasim