Čtvrtá opice – Exkurze do mysli sociopata

Když si doma pustíte ikonický film Sedm, kde herecky září trio Pitt, Freeman a Spacey, máte dokonalou „zábavu" na dvě hodiny. S thrillerovou sérií J. D. Barkera pak máte vystaráno hned na několik bezesných nocí.

Pokud jako zběhlý čtenář otevřete Google a vyhledáte si sérii detektiva Sama Portera, zahltí vás lavina kladných recenzí. Už to vám může napovědět, že tady se něco opravdu povedlo. Ač na poli knižním vládnou kriminálním příběhům hlavně skandinávští autoři, Američané se nedrží příliš pozadu. Z mých kulturních zážitků můžu vyzdvihnout například celosvětově proslulou Zmizelou autorky Gillian Flynn, kterou stále řadím mezi jeden z vrcholů tohoto žánru. Podařilo se však Jonathanu Barkerovi dosáhnout podobných kvalit?

Hned na úvod musím říct, že srovnávat tyto dvě knihy je v základu velmi nesmyslné. Zatímco Flynn jde více do psychologické hloubky postav, Barker sází spíše na samotný zločin a profil sériového vraha. Už proto jsem si naprosto jistý, že skupina čtenářů se může velmi lehce rozdělit na dva tábory. Zatímco jeden bude nadšeně jásat, že si jde Čtvrtá opice tvrdě za svým a nikde se nezdržuje, druhý bude naopak postrádat osobitější přístup k postavám. Touto myšlenkou se dostávám na velmi tenký led, ale neodvažuji se vynášet soudy o tom, která z těchto dvou skupin má pravdu. Protože každému sedí trochu jiný styl.

Já se osobně řadím k těm, kteří by podrobnější sondu do života vyšetřovatelů jistě ocenili. Hlavní detektiv Sam Porter je totiž asi fajn chlapík, ale příběh se rozjede tak rychle, že ho nemáte šanci poznat. V průběhu čtení jsem měl pocit, jako bych se přes fluoreskující policejní pásku koukal na neznámého policistu, kterak chodí kolem mrtvoly a nahlas přemýšlí, co to všechno znamená. Což je škoda, protože pokud se s hlavní postavou dokážete ztotožnit, čte se vám vždycky lépe. Na druhou stranu musím uznat, že sice nejsem skalním fandou tohoto stylu vyprávění, ale Čtvrtá opice díky této berličce dostala neuvěřitelné tempo.

Jak už název napovídá, základem všeho je myšlenka „Tří opic", jejíž počátky můžeme hledat přibližně v 8. století na území Číny. „Neslyším zlo, nevidím zlo, nemluvím zlo." Tři notoricky známí opičáci Mizaru, Kikazaru a Iwazaru nám do života nesou poselství, kterak bychom neměli pomlouvat ostatní a obecně prostě strkat nos do cizích věcí. Abych pravdu řekl, o čtvrté opici jsem prvně slyšel až díky této knize. „Nečiním zlo." To je myšlenka opice Šizaru, která se slavnějšími sourozenci moc často zmiňována nebývá. Ale dost bylo historického okénka. Děkujeme tetě Wikipedii a my se vrátíme zpátky ke knize.

V tomto příběhu hraje hlavní roli Opičí vrah. Osoba, která své oběti unáší a následně po kouscích vrací rodině. Během týdne pošle v bílé krabičce převázané černým provázkem postupně ucho, oči a jazyk. Tři zásilky znázorňující blížící se konec, který nastane ve chvíli, kdy se objeví tělo. Tělo s cedulkou „nečiním zlo". Když jsem si pro zajímavost četl reakce ostatních čtenářů, došel jsem k názoru, že hitparáda Opičího vraha je jen pro otrlé. Ač jsem já sám neměl se čtením částí s explicitně popisovaným násilím žádné výrazné potíže, někdo jiný by to mohl snášet trochu hůře. Kniha je totiž členěna do několika různých pohledů, které vytváří celý obraz této dokonale zvrácené záležitosti.

V jednotlivých kapitolách tak máte možnost číst deník, který je výplodem hnilobné mysli Opičího vraha, nebo nahlédnout do emocí jedné z obětí, která čeká ve strachu na svůj hrůzný osud. V těchto aspektech je kniha asi nejzajímavější. I když je samotný vrah prostě sociopat, který nepotřebuje žádné další vysvětlování a doplňování psychologického profilu, je neskutečně zajímavé sledovat, jak mechanicky a racionálně uvažuje už od útlého dětství. Člověku jde mráz po zádech, když si uvědomí, že někdo takový může bydlet jen o pár domů dál.

Oproti tomu nejvíce lidským charakterem celé knihy je jeho současná oběť. Nerad bych prozrazoval něco více, ale kapitoly, kde se snaží se svými špatnými vyhlídkami něco udělat, jsou jednoduše působivé. Čtenář má o postavu strach a zároveň chápe její situaci a uvažování. Protože zatímco postava detektiva Portera je omezena pouze na vlastní kapitoly (potažmo na kapitoly Clair, které se objeví později), oběť si získává vaše sympatie i při samotném vyšetřování. I díky tomu vnitřně trpíte, když si uvědomujete, v jaké situaci se nachází.

Pokud bych měl Čtvrtou opici, a tedy první díl této trilogie nějak sumarizovat, vypadalo by to asi následovně.

Barker vytvořil v úvodu své série velmi zajímavého sériového vraha, který si pohrává s vyšetřovateli a ubližuje postavám, ke kterým si vytvoříte citovou vazbu. Kniha se nádherně čte a čtenář se nemá šanci ani na chvíli nudit. Vyšetřování se neustále posouvá kupředu, deníková výpověď vraha je plná zvrácených myšlenek a poslední z obětí čelí v chladné místnosti neskutečným mukám. Na úkor tempa však nemáte tak blízký vztah k vyšetřovatelům a musíte se spokojit s tím, co některý z nich občas utrousí mezi řečí. K tomuto problému bych však rád dodal, že postupem času se tato potíž postupně zlepšuje, takže věřím, že v druhém díle už se Samem budeme větší kamarádi.

Závěrem bych rád zmínil, že v příštích týdnech můžete očekávat recenze i na ostatní díly. Pokud vás Čtvrtá opice zaujala, můžete mě zkusit dohnat a sérii číst „spolu se mnou".

Knihu můžete koupit na webu Albatros Media například pod >tímto< odkazem. Milovníky audioknih jistě potěší, že si Čtvrtou opici mohou užít také v >této< verzi. Sama Portera pro ni namluvil Vasil Fridrich (seriál Devadesátky) a Opičího vraha pro změnu Kajetán Písařovic (Vražedné stíny).

Hodnocení - 75 %

Autor recenze - Nevka