10 uměleckých děl, která způsobila skandál
Když byl nedávno nucen rezignovat ředitel jedné floridské školy poté, co rodiče tvrdili, že jejich děti byly vystaveny pornografii – viděly fotografie nahé sochy biblického Davida od renesančního mistra Michelangela – mnoho lidí na celém světě to pochopitelně překvapilo. Kontroverzní rozhodnutí správní rady této školy je skvělou příležitostí k zamyšlení nad tím, která díla moderní historie způsobila minimálně stejné pohoršení. Následuje tedy deset děl, která pomohla nově definovat a vnímat samotnou podstatu umění.
1. Marc Quinn, Self, 1991
Britský umělec Marc Quinn každých pět let během pěti měsíců odsaje 5 litrů vlastní krve a vylije ji do průsvitné, chlazené formy svého obličeje. Výsledkem je neustále vznikající série autoportrétů, o nichž může umělec oprávněně tvrdit, že do nich vložil víc než kterýkoli umělec před ním. Pro některé není Quinnova pokračující série jménem „Self“ ničím jiným než hrůzným a vampýrským kouskem. Pro jiné je toto dílo ztělesněním odvážného příspěvku k tradici sebeprezentace, k níž přispěli takoví velcí umělci jako Rembrandt, Van Gogh nebo Cindy Shermanová – dílo, které hluboce zdůrazňuje křehkost bytí.
2. Allen Jones, Chair, 1969
Židle (spolu s doprovodnými díly Stojan na klobouky a Stůl), která byla odhalena kvůli obvinění, že její autor, britský popový umělec Allen Jones, zachází s předměty jako se ženami a naopak, vytváří ze spoře oděných ženských figurín neergonomickou sestavu nehorázně oplzlého nábytku. V březnu 1986, na Mezinárodní den žen, bylo dílo dvojicí aktivistů, zděšených šovinistickou citlivostí sochy, polito odlakovačem.
3. Piero Manzoni, Merda d'Artista, 1961
Jestliže Duchampova nepoužívaná nádoba na lidské výkaly mohla být přijata uměleckým světem jako samostatný estetický objekt, není asi překvapivé, že v určité fázi začal umělec experimentovat se samotnými výkaly a pokoušel se je vydávat za umělecké dílo. V roce 1961 to udělal italský avantgardní umělec Piero Manzoni (který o rok dříve vyvolal údiv, kdy jako umělecké dílo prezentoval balón naplněný vlastním dechem), když do 90 plechovek nacpal 2700 g vlastních výkalů. Předpokládá se, že toto dílo je promyšlenou reakcí na posměšnou poznámku, kterou mu kdysi řekl jeho otec, majitel továrny na konzervy, a přirovnal jeho práci k výkalům. V roce 2016 se jedna z plechovek jeho syna prodala v aukci za 275 000 eur (6 491 375 Kč).
4. Erased de Kooning Drawing, Robert Rauschenberg, 1953
V roce 1953 byl americký umělec Robert Rauschenberg zvědavý, zda lze vytvořit umělecké dílo tak, že se odstraní a přesvědčil svého přítele, holandsko-amerického abstrakcionistu Willema de Kooninga, aby experimentu obětoval jednu svou nedávnou kresbu. Výsledkem je papír zbavený jakéhokoli rozeznatelného obrazu, který je pro pozorovatele výzvou k rozhodnutí, zda je obraz bez obrazu vůbec obrazem, nebo zda je skutečným vystaveným uměleckým dílem pouze prázdný rám, který obklopuje tuto nicotu.
5. Judy Chicago, Dinner Party, 1979
Trojúhelníkově sestavený banketní stůl americké umělkyně Judy Chicago, který se skládá z 39 prostírání připomínajících přínos žen kulturním dějinám (od Sapfó po Virginii Woolfovou), byl oceňován pro svou průkopnickou perspektivu i vysmíván pro svou šokující vulgaritu. Dílu dominují téměř dvě desítky ručně malovaných porcelánových talířů, z nichž mnohé zdobí symbol rozkvetlého motýla připomínajícího vulvu. Současná britská umělkyně Cornelia Parkerová se domnívá, že dílo má „příliš mnoho vagín“, a v deníku The Guardian instalaci opovrhovala slovy: „... je to spíše o egu Judy Chicagové než o ubohých ženách, které má vyzdvihovat“.
6. Richard Serra, Tilted Arc, 1981
V roce 1989 padla nejedna ikonická zeď. Uprostřed noci 15. března, osm měsíců předtím, než kladiva začala bourat Berlínskou zeď, se na Federal Plaza v New Yorku sjela skupina stavebních dělníků, aby rozřezala na kusy 120 stop (36 m) dlouhou a 12 stop (3,6 m) vysokou kontroverzní ocelovou barikádu, která byla postavena o osm let dříve. Porota dospěla k závěru, že dílo – průkopnická socha amerického umělce Richarda Serry, poskytuje útočiště teroristům, škůdcům i vandalům, a minimalistickou sochu odstranila a odvezla do skladu.
7. Christo and Jeanne-Claude, Surrounded Islands, 1983
Ne každý, kdo se v během dvou týdnů v květnu 1983 podíval na 11 ostrovů v miamské zátoce Biscayne Bay, které umělci Christo a Jeanne-Claude „oblékli“ do růžové polypropylenové látky, byl okouzlen. Proti instalaci díla protestovali ochránci životního prostředí, kteří se obávali dlouhodobého účinku 6,5 milionu čtverečních stop (603 870 m2) syntetického plastu nataženého přes stanoviště kapustňáků a hnízdících rybáků. Jedním z cílů umělců byl dialog, který výstavba díla vyvolala a který donutil místní úředníky a obyvatele diskutovat o křehkosti prostředí, v němž žijí.
8. Tracey Emin, My Bed, 1998
Ačkoli postel jako archetypální objekt sloužila jako nepostradatelná rekvizita v některých z největších děl západního umění - od Tizianovy Venuše z Urbina po Van Goghovu Ložnici v Arles, od Goyových střídavě nahých a oblečených Majas po ďábelskou Noční můru Henryho Fuseliho - pobouření veřejnosti po instalaci „My Bed“ britské umělkyně Tracey Emin na výstavě Turnerovy ceny v roce 1998 bylo intenzivní. Zmačkaná postel, která byla místem depresivní životní epizody umělkyně, obklopená troskami rozrušené psychiky, se rychle stala slavným exponátem i pro ty, kteří tvrdili, že současné umění ztratilo směr. Obhájci díla byli překvapeni, že více než 80 let po pisoáru Marcela Duchampa může nepořádek na posteli vyvolat takové pobouření.
9. David Černý, Shark, 2005
Po vzoru odvážné instalace britského umělce Damiena Hirsta „The Physical Impossibility of Death in the Mind of Someone Living“ (Fyzická nemožnost smrti v mysli někoho živého, 1991), která představovala vyjícího žraloka zavěšeného ve formaldehydovém roztoku, se český umělec David Černý ve své strhující vitríně odvážil přivést před návštěvníky spoutanou sochu svrženého iráckého diktátora Saddáma Husajna. Pro některé bylo dílo příliš blízko tomu, aby Husajna postavilo do role oběti. Pro jiné bylo dílo až moc a bezdůvodně názorné. Plánovaná výstava kontroverzního díla v muzeu v belgickém Middelkerke na začátku roku 2006 byla nakonec z nařízení starosty města zrušena z obavy, "že by dílo některé skupiny obyvatel považovaly za příliš provokativní.
10. Paul McCarthy, Tree, 2014
Občas se stává, že touhu cenzurovat kontroverzní dílo projeví spíše uražení kolemjdoucí než opatrní kurátoři. Tak tomu bylo i v říjnu 2014, kdy obří nafukovací sochu amerického umělce Paula McCarthyho, postavenou jako vánoční expozici na pařížském náměstí Vendôme, vandalové fatálně převrhli a následně vypustili. Jakmile komentátoři poukázali na blízkou podobnost sochy s tvarem jisté sexuální rekvizity, nebylo možné kolosální dílo před útokem ochránit. Bez úhony neunikl ani sám umělec. Rozhořčený návštěvník instalace ho třikrát udeřil do obličeje.
Zdroj textu – BBC